Fantastické zvery a ich výskyt

Fantastická zvířata nejsou takovým zklamáním, jakým byl Hobit, ale nechávají po sobě podobnou pachuť jako Jacksonův King Kong. David Yates servíruje poměrně málo zábavných kejklí a raději upřednostňuje kouzelnickou politiku (které je na můj vkus zbytečně moc), sociální témata a bezduchou demolici New Yorských ulic digitálním mrakem. Když k tomu přidáme ještě několik hlavních postav, jejichž sympatičnost je velmi sporná, nedovedu si představit další čtyři návštěvy tohoto světa v podobné sestavě. (18.11.2016)

Pokud jdete do kina na něco, co Vám rozšiřuje universum, se kterým jste se v dětství ztotožnili, a do dnes na něj nedáte dopustit, tak i na koberec v kině našlapujete opatrně a nevíte, jak rozčarováni budete v nadcházejících minutách. Nedutáte a tušíte, že vše dopadne dobře. Jenže tušení není výhra. Občas i to se nevydaří a pak je průser na světě. Ne ale v případě Mloka Scamandera, který se mi původně bez emocí představil s knížečkou, kterou jsem tenkrát dostal k Vánocům a od té doby jsem na ní nešáhnul a někde na ní leží prach. Jenže filmová studia jsou holt velmoc a peníze je stále třeba někde tisknout. No a když se jedna značka vydolovala, je na čase, aby přišla zase nějaká jiná a tak přišel na scénu Mlok, který začíná prvním filmem a skončí bůhví kolikátým. Samozřejmě dle výdělků a tvůrčích možností. Osobně ale musím říct, že jak Mlok, tak i ostatní postavy na mě víceméně zafungovali. Během filmu jsem si uvědomil, že jsem opět ve světě čar a kouzel, akorát o pár desítek let dříve, což není vůbec na škodu. Také mi udělali radost Katherine Waterston a Alison Sudol, o kterých jsem předtím vůbec nevěděl. Mudla Dan Fogler také nezklamal a Johnny Depp na konci filmu už vůbec ne. Je mi tak nějak jasné, jakým směrem to bude směřovat a upřímně jsem rád, že právě Depp toho bude součástí. Skoro, jako kdyby se mi vracelo dětství…a myslím si, že u filmů takový pocit není nikdy na škodu. (28.11.2016)

Konečně vím, jak se cítí divák při sledování Harryho Pottera bez znalosti předlohy. Rowlingová znovu nabízí gejzír nápadů i mnoho postav, zvířat, kouzel a zajímavých míst, jenže dvě hodiny na jejich prezentaci jsou zatraceně málo. Pak dochází k situacím, kdy někdo zřejmě významný říká něco zřejmě důležitého, ale člověk to nepobere, protože mu to Yates předhodí dosti nevybíravým způsobem. Naštěstí mám ještě pár kouzelnických pojmů v paměti, takže jsem nehořel úplně celou dobu. (23.07.2017)

Pět let je strašně dlouhá doba, takže při prvních tónech známého soundtracku se dostavila nefalšovaná husina a neopustila mě až do závěrečných titulků. Moje milovaná JK totiž co pár vteřin sází do scénáře překvapení, nové nápady a nefalšovanou magii. Eddie Redmayne navíc snad poprvé v kariéře dokonale padne do role, která je šitá na míru jeho tikům a stydlivosti, což vynikne o to víc v kontrastu s mrazivým (a dle očekávání dokonalým) Farrellem. Nejvíc si ale užívám to, že hrdinové jsou dospělí a v kouzlech zběhlí, takže veškeré honičky mají nehorázný spád. V kombinaci s tklivě romantickou pohádkou jde ne snad o překvapení, protože parádní podívanou jsem očekával, ale že mi Zvířata zabrnkají na ty nejdojemnější osobní noty, to jsem nečekal. (22.11.2016)

Fantastická zvířata a proč na ně zajít? Protože jsou fakt fantastická, roztomilá a vsadím se, že nebudu jediná, kdo by chtěl mít některá z nich doma. Dalším dost dobrým důvodem, proč film vidět je Eddie. Pro mě je on sám nadpřirozenou postavou, takže sem zapadl naprosto neskutečně. Sice nechci porovnávat s Harrym, ale ono to nejde, protože při sledování se prostě ten onen božský pocit dostavil. Šimrání v břiše, husí kůže, slzy nadšení... vždyť to beztak znáte. Rowling nezklamala a já chci žít v její hlavě. :)) (09.12.2016)