Farinelli : Il castrato
Farinelli
Obsahy(1)
Božský hlas, za který zaplatil příliš krutou cenu... Carlo Broschi, zvaný Farinelli (1705–1782), patřil mezi nejobdivovanější operní zpěváky 18. století. Sopranista, vrcholný představitel stylu operního zpěvu bel canto, který díky svému zmrzačení (byl kastrát), zvládl tři a půl oktávy, a dokázal udržet tón celou minutu. Fascinující a nejednoznačná postava je pro autory průvodcem dobou baroka s jeho pompézností a smyslem pro efekty; hrdina si však zároveň zachovává tajemství, jež tkví v neuchopitelném umění dojímat krásou zpěvu. Právě Farinelliho „božské“ umění je ústředním prvkem vyprávění, jež zobecňuje osud skutečné osobnosti v historické době na pozadí vztahů mezi protagonisty a jejich zvláštních „rolí“. Souputníkem jednoho z nejslavnějších kastrátů, jemuž je dáno okouzlovat a milovat ženy, avšak bez očekávaného naplnění, je jeho starší bratr Riccardo. Muž, který zpěváka v dětství zmrzačil, aby uchoval jeho hlas, je pouze průměrným skladatelem; o to zoufaleji se drží geniálního sourozence. Také Georg Friedrich Händel, léta toužící, aby kastrát zpíval jeho skladby. Stává se Farinelliho stále trýznivějším tajným snem. Carlo však zůstává věrný bratrovi a londýnskému souboru italského mistra Porpory. Ničivé spory nakonec ochromují tvůrčí schopnosti všech aktérů, svazovaných závistí, strachem ze ztráty tvůrčí potence a touhou po dokonalosti. Pouta lásky a důvěry se však nakonec ukazují být stejně důležitá, jako věčné, a přece tak pomíjivé umění tónů. Corbiau své téma pojednává v přitažlivých, vizuálně dynamických obrazech, v nichž dominuje na jevišti zpívající, androgynní a magický „král tónů“. Zpěv kontratenoristy Dereka Leeho Ragina a sopranistky Ewy Małas-Godlewské byl pro potřeby filmu digitálně upravován. Atraktivitu myšlenkově i vizuálně pozoruhodného snímku umocňují herecké výkony hlavních představitelů, Stefana Dionisiho (Farinelli) a Enrica Lo Versa (Riccardo). (Česká televize)
(viac)Recenzie (102)
Skutečně audiovizuální požitek v postmoderně hýřivém oživení barokního spektakularismu. Trochu škoda, že originální a silný příběh trochu ustupuje vnějškovému podání a působení. Absolutní závislost dvou bratrů, kterou ničí úspěch nadanějšího z nich si s ničím nezadá sporu Mozart-Salieri ze slavného Amadea, zvláště když do děje vstoupí sám velký Händel. Přesto se filmu nedaří přenést hluboký prožitek rozpoutaného konfliktu, rozvinout zajímavé otázky, které jsou jen konstatovány. Potřebné místo nakonec zabírají pikantní erotické scény, které příliš nových významů nepřinášejí a jsou jen lákavou atrakcí. ()
Neuvěřitelně sugestivní a emocionální portrét muže, který se i přes slávu u publika a obliby u dam cítí osamělý - protože mu chybí část sebe. Krásný film, na kterém mě po shlédnutí mimo úchvatný výkon hlavního hrdiny zaujal i fakt, že v době, kdy jsem ho viděla (2008), byl už čtrnáct let starý. Jiné dobové filmy typu Valmont, Nebezpečné známosti nebo Amadeus jsou sice také geniální, nicméně z nich dýchá mimo dekadence novověku i jistá "dobovost" let, kdy vznikaly. O Farinellim bych zato s klidem řekla, že ho natočili včera, a nevědět pravdu, věřila bych tomu. "Není to bolest. Jen pocit neuvěřitelné křehkosti, jaký by měl hlemýžď bez své ulity." "Tak dlouho jsem představoval bohy, že jsem si odvážil myslet, že bych mohl být mužem." ()
Barokní Orfeus, pěvecký Mozart belcantovské dvorany slávy. Božský to Carlo, jemuž "byl dán do vínku" hlas tak ozdobný, tak vábný, který se svou vážeností pěveckých nebes dotýkal. Zlato v hrdle umocněné bratrovou řečí hudby. Zlato v hrdle, kterým laskal duševní vzdechy přítomných dam, alternován v milostných "dýcháncích" svým bratrem. Společnost rozplývající se nad chloubou nitra, nad spalující silou psychedelického objetí plného nejjemnějších hlasových vln. Žízeň po hlasu jako mocném fantomovi vyvolávajícím stavy umělecké rozkoše. Přípitek kýžené genialitě a kultu umělecké múzy. ()
Musím přiznat, že Corbiaův snímek Král tančí se mi do vkusu i do nálady trefil o poznání víc. Farinelli sice dokáže nabídnout eleganci šlechtičen v dobových kostýmech, barokní nádheru paláců a přepych sídel tehdejší honorace, ale tak nějak neumí nabídnout strhující příběh hodný Formanova Amadea. Je to spíš taková ta estetizující nuda, která pošilhává po nějakém tom festivalovém vavřínu. Příznivci klasické hudby a operního zpěvu si můžou připsat hvězdičku navíc, ale opět musím připomenout Amadea, který dokázal klasickou hudbu prodat dnešnímu divákovi výrazně lépe. Celkový dojem: 50 %. ()
Súhlasím s príspevkom užívateľa brumbrum. V prvom rade je to film nepočúvateľný, pretože polovicu filmu tvoria odporné árie jedného kastráta, že v diaľke počujete kvíliť ženu a ono to je chlap, čo nemá gule... No a potom je to film nepozerateľný, pretože namiesto toho, aby bol reálne životopisný rieši naozaj väčšinou sexuálnu stránku tohto polomuža. Myslel som si, že sa dozviem niečo o živote Farinelliho, reálne sa však riešilo, kto s kým kedy šukal, či mohol alebo nemohol a ak mohol, tak hlavne čo najzvrhlejšie. ()
Galéria (32)
Fotka © Screenbound International Pictures Ltd
Zaujímavosti (3)
- Farinelliho party, ktoré žiadny zo súčasných spevákov nie je schopný zaspievať, boli v tomto filme rozdelené medzi kontratenora D. L. Ragina a sopránistku Ewu Mallas-Godlewskú, zostrihané a potom počítačovo spracované, aby sa dosiahla jednotná farba hlasu. (Kristusazapad)
- Miranda Richardson mohla hrať Margareth Hunter a Armin Mueller-Stahl mohol stvárniť Georgea Handela. (classic)
- Carlo Broschi přijal umělecké jméno Farinelli jako projev díků rodině Farinů, nazývané též Conratelli Farini. Tato rodina přejímala určitou formu sponzorství nad kastráty. Kastrace byla v Itálii zakázána v roce 1780, poslední kastrovaný zpěvák zemřel roku 1912. (Zdroj: Cinema) (Terva)
Reklama