Muška

Úlohou pesimistických filmov s minimalistickým podtextom (a u tohto pána zároveň tradične zakomponované i prostredie vidieka) je presne charakterizovať stav momentálnej prítomnosti. Akoukoľvek formou, najlepšie ponurou a temnou, kde je všetko škaredé a špinavé, kde sa nerozpráva, len hľadí, kde je jedno hovädo väčšie ako druhé a kde v prázdnote času a pri slabšej koncentrácii si tieto negatívne klbko podnetov uvedomí len málokto. Lenže práve vďaka precíznych a všedne pomalých direktívach, kde priamoúmerné vplyvy negatívnych javov sa kopia ako seno v žite, nás pán režisér vnútorne decentralizuje do objektívu štrnásťročného dieťaťa. Pardon za výraz, nielen tak hocijakej štrnásťročnej dievčiny, vzhľadom k okolnostiam, ktoré na ňu vplývajú zo všetkých smerov, vyspieva a zároveň je ničená ďaleko rýchlejšie, ako ktorýkoľvek iní rovesnícki povaľači. Kamera je klasická Bressonovka - pomalá, depresívna, presne taká, ako keď sa počas škaredého počasia otočíte k oknu. Oproti Denníku vidieckeho farára je to však hádam ešte akčne ladené, ale túto sarkastickú poznámku prirovnávam ku konkrétnej práci ojedinelého tvorcu. Ďalej, beštiálnosti a násilie viac vnímate nepríjemnou optikou. Hneď poviem prečo. Už som si to všimol v Baltazárovi, kde je toto majstrovstvo dotiahnuté k absolútnemu maximu. Spomínané 50mm filtre vo voľných záberoch sú doplnené božskými strihmi zvukových efektov a tak intenzita scén je miestami neskutočná. V tom Baltazárovi je to tak dokonalé, že nikde inde som to tak nevidel. Ešteže, nie vždy to násilie je roztiahnuté v dlhých šotoch, myslím si, že aj francúzske štúdia neboli 100%ne benevolentné. Muška je teda symbolom chudoby, biedy, zatratenia. Vo viacerých spoločenstvách naraz. Rodina nemá peniaze, matka je vážne chorá, na niektoré základné fyziologické potreby naša hrdinka nemá, nieto ešte na banality, akým je zovňajšok. Jedného dňa sa zatúla a jej zraniteľnosť sa ešte zvýši. Od tohto momentu sa mení síce pohľad diváka i na dramatickosť, nemusím pripomínať, akú úlohu v tom dokáže hrať dobrodružné, lesné prostredie. Pre malinkú hrdinku sa však nič nemení a to je tou tragédiou. Úlohou diváka je teda skúmať ostrosť okolia a know-how fakty príčiny-následky v tomto krásnom umeleckom a humanitárne smutnom obale. Muška ako obeť je už "len" ústredným produktom svojho okolia. (19.12.2014)

8/10 Moje první setkání s Bressonem. Hodnocení je značně složité a v mém případě komplikované. Na vysvětlenou. Ten samý den jsem dal ještě A co dál, Baltazare. Zdánlivě podobné filmy, přesto úplně jiné. Muška mě hodně dostala, ale to jsem ještě netušil co přijde v podobě Baltazara. Ten film mě úplně vycucnul a rozesmutnil. Určitě bych se už po tom nemohl na nic dívat. To u Mušky neplatilo, a proto s hodnocením váhám a přikláním se ke 4*. (10.10.2006)

Opět - formálně a filmařsky dokonalý klenot, nádherná práce s detailem, ale příběh naprosto černočerný, jednostranně depresivní a bez jakékoliv naděje. Až by člověk řekl, že film natočil proti Bohu zaměřený filmař. Škoda, že se ve filmu o dívce Mušce nedozvíme něco víc kromě vnějších viditelných atributů. Přestože si po celou dobu Bresson pohrává s detaily a detailem všeobecně, chybí mi detail nějakých Muščiných tužeb, přání, skrytých snů, má-li nějaké. Jistě, touží po lásce, po pohlazení, vlídném slově, ale setkává se jen s odmítáním a fackami na jedné straně, a s pokryteckou hrou na lásku k bližnímu na straně druhé. A opět mi tato jednostrannost hodně vadila - jako kdyby neexistoval jediný skutečně hodný a dobrý člověk v celé vesnici. I ta učitelka zpěvu, která může mít v Mušce velký talent, ji místo pomoci jen trýzní a ztrapňuje... V podstatě ani nemám moc vřelý vztah k filmům s útrpnými hrdiny, kteří se potácí od ničeho k ničemu, nevědí, co chtějí, a pořád čekají, že se Něco stane, co rozhodne za ně (viz Děti noci např.). Pokud chtěli autoři pohnout svědomím francouzských diváků a nějakým způsobem vyjádřit katolické hodnoty, obávám se, že se jim to moc nezadařilo a jde spíše o medvědí službu. http://www.dvdextra.cz/dvd-kratke-recenze/muska.html (01.02.2010)

Zlo má dvě podoby. První je způsobování utrpení – druhým i sobě. Druhá, mnohem zrádnější, je nezájem o utrpení druhých, jež můžeme zmírnit. Ta druhá podoba zla je zrádná především proto, že mnoho lidí má pocit, že jakmile někomu momentálně neubližují, jsou automaticky dobrými lidmi. Avšak nezamýšlí se nikdy nad tím, jestli někdo v jejich nejbližším okolí nepotřebuje pomoc. Velmi podstatné je v tomto kontextu výraz nejbližší okolí – mnoho jedinců si myslí, že jakmile volají po vzdálené pomoci druhým (třeba tím, že projevují sympatie s chudými na druhém konci světa, etc.), automaticky je to činí lepšími (a aktivnějšími) lidmi. Nicméně překvapivě málo z nás si pokládá otázku, zda by nebylo možné zmírnit utrpení člověka, který je zde, který se pohybuje v naší blízkosti – v naší rodině, v okruhu známých, přátel, v rámci práce nebo školy. A nutno podotknout, že by často stačilo jen velmi málo. Vskutku, vhodně použité slovo, povzbudivý úsměv nebo vlídný rozhovor mohou ve správný čas a na správném místě dělat zázraky a jsem přesvědčen, že mnoho nešťastníků by být tímto způsobem mohlo být zachráněno například před sebevraždou nebo jinými hrůznými věcmi. Přesně o tomhle točil často Bresson filmy - o našem šíleném nezájmu – Muška je jako nevyslyšené volání o pomoc, absence malých skutků lásky, které by mohly znamenat mnoho dobrého a tklivý pláč nad světem, který nezúčastněne ponechává zlo bez potrestání a člověka jeho vlastnímu utrpení... (05.04.2018)

Bressonův vstup do naprostého nihilismu, kde i záblesky porozumění a lásky mají jen přechodný ráz a vedou k ještě větší deziluzi. Přesto je zážitek sledovat všemi odstrkovanou dívku, která již neumí reagovat jinak než mlčením a občasným hrubým výpadem a jež se na malou chvíli změní při podivné noci, alespoň do chvíle, kdy ji muž, v němž hledala naději, bez skrupulí znásilní a tím definitivně uhasí poslední plamen v dívčině nitru. Ztracený smysl bytí je pak poměrně smysluplně doveden k závěrečné sebevraždě, jež nebyla snad nikdy pojata tak poklidně, odevzdaně a přitom tak trýznivě. Film opět jak je pro Bressona typické divákovi situaci neulehčuje, opět se pracuje s elipsami, nedořečeností a nevyřčeností, zobrazovány jsou spíše všední scény (např. na Bressona velmi dlouhá sekvence s pouťovými autíčky), postavám skutečně nejde proniknout pod kůži a neustále překvapují. Přesto však film není tak nekompromisní jako Baltazar a nedosahuje takového emotivního dopadu, možná i kvůli celkové jednostrannosti, jež není ničím vyvažována. (07.04.2011)