K smrti odsouzený uprchl

...Bressonův nezájem o vyklenutí dramatického napětí má svou podobu již v názvu snímku, vždyť už s jeho počátkem nám musí být jasné, že přes všechny peripetie, které bude muset hlavní hrdina překonat, dospějeme ke kladnému vyústění. Režisér sám nikdy nevysvětluje, protože se to dle něj rovná vnucování jistých výkladů, chcete-li interpretací a jejich vkládání tam, kde to zcela určitě není na místě. Touží potom, aby byla skutečnost přistižena tam, kde má sama o sobě výpovědní hodnotu a musím se přiznat, že tyto způsoby uvažování mně v jistých ohledech připomínají dalšího významného a osobitého autora, byť z úplně jiného časoprostoru, a to Dzigu Vertova. Bressonův popisný a vyprávěcí styl se rovněž vyznačuje další velmi osobitou technikou, a to elipsou. Vynechání scén a záběrů poskytuje divákovi prostor pro vlastní interpretace. Avšak na druhou stranu je možné brát tuto techniku i za samotné popření sama sebe, protože díky ní platí přísné základy selekce a režisérská ruka může prosazovat svůj úsudek, o tom co je vhodné a co ne. V samotném filmu se kamera v drtivé většině, možná už od samého začátku identifikuje s očima hlavního představitele, zaobírá se výseky z jeho prostředí a dokáže plnohodnotně přenést pocity fyzické stísněnosti a psychického trýznění, které je ovšem navíc podporováno vnitřními monology. Jakoby klíčovou dírkou, která je ve snímku i několikrát symbolicky použita, nahlížíme do života vězňů bez naděje. Do života plného stereotypnosti a automatismu. Očekávání nějakého většího konfliktu nakonec přijde vniveč, protože hlavním cílem není zobrazení konfrontace německých věznitelů, brutálních dozorců i všudypřítomných vojáků s vězni, ale zobrazení vnitřních stavů a zájem o člověka samotného. Pozornější divák si všimne, že utiskovatelé v konečném vyúčtování zůstávají v dokonalé anonymitě i díky tomu, že se kamera nezajímala o jejich obličeje, ale o běžné předměty jako jsou uniformy a zbraně, které dokreslují v rámci vyprávění jejich charakter. Minimalismus je samou podstatou snímku a stejně tak jako k smrti odsouzený, i my máme k dispozici jen zanedbatelné množství předmětů či postav, které musí být využity co nejdůsledněji, protože nic jiného prostě nezbývá. Donekonečna se opakující, do jisté míry až monotónní záběry na činnosti či předměty, dodávají filmu právě ten punc automatizace, které je typický pro Bressonovy modely samotné. Otázkou zůstává, zda v tomto díle můžeme označit vztah člověka a věci za symbiózu, která je na stejné vyprávěcí rovině. Problematickým také z mého pohledu je rovněž právě samotná metoda z důvodu práce s předměty, která je v zásadě kontraproduktivní, protože opakováním určitých věcí dochází k zdokonalení a to je u snímání tvůrčí činnosti podstatné. Zažité gesto je něco jiného než práce, kterou dotyčný vykonává zřejmě poprvé. Vnitřní monology hrdiny, chcete-li komentáře jsou dokonale rozděleny na část popisnou a pocitovou. Druhá jmenovaná vynikne zejména při jednom z dialogů se spoluvězněm kterého Fontaine podezřívá, protože si o to více uvědomujeme vnímání a myšlenky hlavního protagonisty. Zajímavým zjištěním může rovněž být, že nejhlubší emoce přicházejí jakoby v druhém sledu a na plátně je žádném případě nezastihneme. Vždyť jen díky několika výstřelům a chybějícímu spoluvězni si domyslíme, že byl zřejmě popraven. Symbolickým zvukem se tak stávají i obyčejné kroky, které zde zobrazují obavu z nepřítele a provází je strach. Závěrečná katarze je pak zahalena díky kouři a melancholické Mozartově hudbě.... (11.04.2005) (menej) (viac)