Muž bez minulosti

Ve filmech Aki Kaurismäkiho se často objevují rozličná společenská témata a problémy. Ve snímku MUŽ BEZ MINULOSTI se tímto tématem stává bezdomovectví - téma dost citlivé na to, aby se dalo profesionálně zprznit. Aki Kaurismäki se však svého úkolu zhostil na jedničku, a to i přesto (resp. i právě proto), že Aki Kaurismäki na to šel po svém, značně svojském způsobu. Nezaměnitelný rukopis, u kterého mám pocit, že jakákoliv kritika na formu je stejně bezpředmětná jako kritika kubismu či impresionismu. Díky Kaurismäkimu vzniklo neobyčejně citlivé, křehké, vážné a přitom s lehkostí (a s neskutečně jemným humorem) podané dílo, které je navíc jaksi více přístupné široké divácké veřejnosti. Aki Kaurismäki se dotkl i řady jiných témat: byrokratizace a složitost společnosti, ve které je jedinec bez pomoci "odborníků" víceméně ztracen atd. Shrnuto a podtrženo: Imho jeden z nejpřednějších zástupců toho nejlepšího z evropské nezávislé tvorby. Na závěr jedna zajímavost: V tomto Kaurismäkově snímku z roku 2002 se mezi herci objevuje také jméno Matti Pellonpää, a to i přesto, že Matti Pellonpää byl v té době již 7 let po smrti. Aki Kaurismäki tak činní z úcty ke svému příteli. V tomto snímku je možné vidět fotografii Matti Pellonpää na stěně jednoho baru. Matti tak "hraje" a "žije" v díle Aki Kaurismäkiho dál. (03.09.2003)

Na Kaurismäkiho nezvykle "mnohomluvný" a "dějem nabytý" film. I tento film však staví na typických Kaurismäkiho kvalitách: minimalistickém a histerie zcela prostém hereckém projevu. Jak říká můj kamarád Mazzi: "Říkají jen to podstatné." Kaurismäkiho postavy toho mnoho nenamluví, o to důležitějším se však jeví co řeknou, když se k tomu konečně odhodlají. Kaurismäkiho filmy jsou všechno jen ne lacinou podívanou. A tak ani příběh muže, který se ocitne v důsledku přepadení a ztráty paměti na sociálním dně, není žádnou socio-politickou kritikou. Spíš jde o studii toho, jak se s danou situací může člověk vypořádat. Muž, který byl zbaven své minulosti, dokázal ze své situace vytěžit příležitost k novému-lepšímu začátku. (31.01.2004)

Tenhle film s dabingem podle mě hodně ztrácí. Minimalistické scény, neuvěřitelně suché a jakoby bezemoční dialogy hlavních postav a zajímavé postavičky vytváří zvláštní, ale velmi vtipný humor. První věc od Akiho, kterou jsem viděl a velmi dobré. Velmi originální scény, ve kterých začnou postavy mlčet, vy očekáváte střih a ono nic. Vychutnejte si trochu ticha... A taky se mi moc líbily písně z jukeboxu a nový repertoár kapely Armády spásy. (03.06.2005)

Musím říct, že Kaurismakiho začínám obdivovat za jeho schopnost natočit zábavný film s minimem postav, děje a prostoru. Jeho výprava vskutku není nákladná. Film by měl být vlastně naprosto stupidní slátanina a na první pohled i tak vypadá, ale jednotlivé scény do sebe skvěle zapadají, jsou dotažené, propracované, zkrátka to šlape jako hodinky. Celý film jsem jen zíral, jak to může být jednoduché a přitom tak dobré. Je to velký klasik, ten Kaurismaki. (02.03.2011)

Akiho postavy väčšinou hľadajú útek zo spoločenského okraja. Tu je príbeh ozvláštnený o (thrillerový) aspekt amnézie, vplyvom ktorého sa hl. postava dostáva priamo a doslova na perifériu spoločnosti, medzi bezdomovcov a Armádu spásy. (Westernové) Klišé o príchode cudzinca vlakom je ironizované: ani on sám nevie, kto je. Tak, ako mám rád Akiho postavy, tejto konkrétnej láske som však akosi neveril. Nekazilo mi to našťastie celkový dojem z filmu. Za režisérove trademarky tu kopú: dvorní herci (v Cannes ocenená Kati Outinen, zosnulý Matti Pellonpää na fotke zavesenej v bare), mlčanlivosť, absurdnosť, jukebox, psík, vystúpenia kapely. (05.11.2023)