Rodinná oslava

Klasika, kterou jsem dřív neviděl, za to o ní hodně slyšel. Člověk už dost filmů zná, takže jsem věděl, že ve filmu něco není v pořádku a čekal jsem, že se z víceméně běžných situací vyvine něco dost dramatického, ale to, co přišlo, byl prostě uragán. Přesné a úderné drama se spousta herců, které známe z dánských krimi (Henriksen, Brygmann) a puristický styl vyprávění. Když si uvědomíme, že Dogma 95 je víceméně vtip, je snímek o to naléhavější. Trochu mi chybí lepší vhled do duše otce rodu, ale to už je zápor, který na celkovém vyznění moc nezmění. 90%. (04.05.2020)

Námět o rodinné oslavě, kde se najednou začne všechno kazit zněl slibně. Ale Festen se mi vůbec nelíbil. Vlastně jsem nepochopil smysl celého Dogma 95. Copak je větší umění když kamera je roztřepaná, obraz přešumělý a plný fleků, světlo a zvuk příšerný a v titulkách není uvedno jméno režiséra? Čekám, že mě ukamenujete, ale tohle jde naprosto mimo mě a opravdu se těším až Festen vypadne z imdb a csfd top. 30% (06.11.2010)

pre mňa osobne bezchybný a veľmi silný vrchol dogmy, kde som žral tú formu, nerušila, práve naopak - pasovala. skvelý viacvrstvový film, dokonalé herecké obsadenie, jednoduchý, no brilantný scenár, kde na ploche jedného večera, jedného miesta a jednej rodinnej oslavy režisér demaskuje pokrytectvo spoločnosti - cítim tu veľmi silný nádych kritiky voči švédskej spoločnosti a stále prítomné vyrovnávanie sa s ich nacistickou minulosťou. (10.10.2013)

Překvapuje mě, kolik lidí tu zmiňuje a vyzdvihuje studii chování jednotlivých postav/charakterů, když tu je k vidění především nádherná ukázka kolektivní reakce na konfrontaci s hlubokou, nevyřčenou pravdou, kterou nejsme schopni přijmout ne proto, že bychom ji mohli nějak konstruktivně zpochybnit a zneplatnit, ale proto, že je v bolestivém emocionálním protikladu s realitou, ve které jsme až doteď žili a se kterou jsme spojovali celou naši existenci. My všichni žijeme ve lžích, které můžou a nemusí být tak zásadní jako právě tahle filmová, ale přesto jsou naší neoddělitelnou součástí. Ať už jde o mýty, které si veřejně vyprávíme (11. září, Sametová revoluce atd.), nebo chlácholivé nesmysly a sebeklamy, kterými sami sebe utišujeme a přesvědčujeme, že je všechno v pořádku - to všechno určuje podobu našeho světa, naší reality, v níž se každodenně pohybujeme a s níž přicházíme do kontaktu. A místo toho, abychom si uvědomili, že problém je v nás samotných, že jedině my sami můžeme tyhle lži odkrýt a změnit podstatu naší reality, vytváříme si nepřátele vnější, ukazujeme prstem na druhé jakožto na viníky naší mizérie a cítíme u toho spravedlivé zadostiučinění. ________ Vinterbergův film nabízí (zprostředkovanou) katarzi a já už teď jenom přemýšlím, zda je to dobře nebo špatně. Film, jakožto náhražková realita, nemusí vůbec působit návodně, jak se řada lidí domnívá, ale právě naopak může v člověku oslabenou měrou ukojovat určité potřeby, které pak ve skutečnosti přestává chtít realizovat. Některé momenty (jako například návštěva mrtvé sestry nebo rychle sestříhaná "lekací" sekvence na začátku) jsou ale tak jako tak rozkošné/dechberoucí. (11.10.2010)

Totální destrukce nitra. Jak těžké je dokázat ze sebe vysoukat bolestivou pravdu? Jak těžké je všechno zničit a přesto sobě ulevit? Po x letech jsem se na Vinterbergovo Dogma podíval znovu a jako bych se díval jinýma očima .. o deset let staršíma. Mrazilo mě až na kost z toho, jaká se dá na tak malém prostoru odehrát obrovská psychologická bitva. (17.04.2012)