Rodinná oslava

Jeden z prvých dvoch filmov manifestu Dogma. Nájdite si jeho 10 pravidiel niekde a môžete si postupne odškrtávať, nakoľko sú prísne dodržiavané. To by ale na kvalitný film nestačilo. Vinterberg točí kvalitnú rodinnú drámu, ktorá sa postupne silno vyhrocuje až do fyzického násilia. Čiže prostriedky dogmy možno iba umocňujú zážitok, ale nie sú jeho príčinou. Miernym remakom je prvá polovica Trierovej Melancholie. (02.06.2012)

Zcela autentický zážitek! Jakoby nepřítomná ruční kamera, která však tím víc dokládá skutečný pocity zúčastněných postav na jedné oslavě úspěšného šedesátníka, který během jednoho večera ztratí téměř vše. Stejně je to se zvukem, nejsou zde žádné postsynchrony. Mimo úžasné kamery nelze opomenout výtečnou režii Thomase Vinterberga. Vše by padlo vniveč nebýt realistických hereckých výkonů, ať se jedná o Ulricha Thomsena, jehož Christian se zdá být nakonec nejproblematičtější, Thomas Bo Larsena jako despotického Michaela či Papriku Steen jako jejich dceru, která má svých problémů taky dost. Člověku jde až mráz po zádech, když syn řekce otci: "Dobrý projev, bezva. A teď jsi pryč, chceme se nasnídat"! Dogma 95 se dočkalo dárku v podobě tohoto filmu, který dokládá, že všechno jde. (10.05.2009)

Krásná/hnusná minimalisticky natočená freska jedné "problematické" rodiny. Vinterberg rozjel své a Trierovo Dogma 95 v nejlepším možném stylu, využívá filmařské omezení pro podpoření samotného příběhu - který už z principu tématu nepotřebuje moc silnou produkci a výpravu, stojí jen na herectví a scénáři, a hlavně fantasticky napsaných dialozích. Uvolněnost, zrůdnost, lidskost, pokrytectví, slabost, to všechno v pohlcujícím mixu tu dokáže jít až na dřeň. Trier samotný pak stylově film parafrázoval ve své o třináct let mladší Melancholii, která ovšem se samotným Dogma 95 svým sci-fi motivem a přeestetizovaností, se kterou točí své poslední filmy, už brutálně kontrastuje. V podstatě to hezky ukazuje Trierův vývoj a také genialitu: "Musíte znát pravidla, když je chcete smysluplně porušovat" (25.11.2019)

Obří rodinné sešlosti plné formalit jsou zkrátka zlo. Někteří egoističtí hlavouni rodiny, kteří svolávají tetičky a synovce i z toho nejzapadlejšího kolene, aby uctili pseudo-důležitost rodiny si zkrátka neuvědomují, že z násilného slučování příliš rozdílných lidí do jedné intimní společenské akce nemůže vzejít nic dobrého. Rodinná oslava tohle pěkně ukazuje. Navíc dobře dává do kontrastu formální, uctivé chování navenek s odhalováním skandálních kostlivců ve skříni. Ne všechno je v Rodinné oslavě detailně propracováno a postavy se ne vždy chovají logicky, ale jako komorní drama nelze než doporučit. 7/10 (04.03.2014)

Námět filmu s přetřásáním rodinných vztahů a odhalením dlouho utajené křivdy na jubilejní oslavě provinilého otce není určitě špatný. A zřejmě by to na mě i dokázalo zapůsobit, kdyby film neměl tak příšernou rozklepanou kameru a kdyby po většinu času nepůsobil jako homevideo točené puberťákem s ADHD. Když už zůstanu u těch anglických zkratek, některé detaily v záběrech i střihy byly totálně WTF. :o) Oproti von Trierovým Idiotům (coby dalšímu „Dogma 95“ filmu ze stejného roku), kterým jsem věnoval nejnižší možné hodnocení, musím uznat, že Vinterbergova Rodinná oslava má zase alespoň zajímavý příběh, slušně rozpracovanou psychologii vybraných postav a asi tři hodně dramatické scény kolem postavy otce ve mě vyvolaly silnější dojmy. Jen jsem se vzhledem k celkové formě spolu s kamerou do toho filmu pořádně nedokázal dostat a ve výsledku měl velmi podivně chaotické a roztříštěné dojmy. Když už to konečně začalo být kdesi v polovině hodně zajímavé, silné a napínavé, následovaly asi tři minuty náhodných záběrů s procházením či povídáním o všem možném, nesrozumitelné hromadné mluvy a ještě s podivnějšími střihy, než doposud. V jiné pasáži je zase silná scéna následována bláznivou tancovačkou všech hostů, takže i veškeré napětí dokáže každou chvíli kolísat. Nikomu to nechci brát, jestli tvorbu hnutí Dogma 95 vnímá jako špičkové filmové umění, ale mě osobně tato forma připadá až příliš samoúčelná a pseudoumělecká. Ze tří filmů Thomase Vinterberga, které jsem dosud viděl (dále Hon a Chlast), mi tenhle paradoxně připadal i tak nejzdařilejší, ale jinak jsme si s panem režisérem ani s odstupem času nesedli. Stává se... [45%] (10.02.2022)