Macbeth

Ó běda, běda, ta sudba zlá se vrátila a od Stratfordu vítr zatuchlý zavanul k nám zas, neb Avona zurčivá tam kdys‘ žvanivou zrůdu zrodila, jíž přes čtyři století urputně brání se vzít i ďas! Zrůdu s jazykem tak hutně chlupatým, že když řitě lízala, oři ztepilí slastně řehtali. A než tehdy se prkna, co svět prý značí, nadála, ta bukva ukecaná cajdáky laciné v háv z hoven halit začala a plášť tento smrdutý stádo hovad pozérských dodnes s gustem očichává, neb údajně moudra životní přehluboká na dně žumpy té jak démanty třpytivé v přemalebném průjmu slovním spočívají. Kmán soudný, jenž přízeň žen toliko vyhledává a kmány jinými či zvěřinou seberozkošnější z duše pohrdá, však jen zívnutím mohutným čelist protáhne, věda, že povrchní sračky unylé tam jen v hnijících temných hlubinách rakoviny slovní ladem leží. Pak spánkem spravedlivých raději to blábolení domýšlivé rychle zažene a pindy nabubřelé ufonům všelikým sebestředným s radostí v koryto k večeři vyleje. Ufonům, co nevidouce osud svůj prokletý, tak kokotu kráčí v ústrety. A hle, teď hejl Mekbet, ten skotský thén, k nám z vrchoviny znovu přicválal, ‘by historkou šestákovou, žvásty oplácanou už po sté lid rozverný xmrti unudil a nejednomu hnědopichu zpychlému samohanou samolibou pravici kmitáním frenetickým ke křeči urputné přivedl. Tak zřete zas onen příběh „přemoudrý“, jak thén ten sudičkami pošahaný myslel, že přemohl i smrt, a přitom jen prostý kariéristický byl to zmrd, co na stolec královský prdel svou uvelebiti zatoužil, a tak úklady strojil, vraždil a lhal, dokud ostatní thény nenasral, a ti se na něj nevrhli a to řádění mu zatrhli. A to je vše! Už jen opona, prdelí holou k davu poklona a pičusové aplaudující s úsměvem vševědoucím ještě dobu drahnou sáhodlouze bláboliti budou, co tím čtverák ten vychytralý Vilík vlastně říci chtěl. Inu, vcelku nic! Jen cajdák laciný v háv z hoven zahalil a z rovu ďábelsky teď chechtá se, vida, jak svině hrachem žluklým pyšně dusí se v domnění, že perly blyštivé pozřely. *** Ale i tak je to dosud asi nejvýpravnější a nejstravitelnější adaptace grafomanských blábolů mentálními snoby přeceňovaného nudila a věhlasného uspávače hadů. Krásná jedna! (30.01.2016)

Jakožto divadelní ignorant jsem k tomuto filmu přistupoval jen jako k dílu, ve kterém hraje Michael Fassbender a Marion Cotillard. Avšak ve finále jsem byl zcela ohromen hloubkou a procítěností celého příběhu, jenž prýštil téměř z každého záběru. Režisér Justin Kurzel zabalil drama od Shakespeara do tísnivých obrazů na pozadí pochmurných reálií Skotska, přičemž celkový dojem dotváří perfektně zahraná titulní role Michaela Fassbendera. Jeho Macbeth je totiž fenomenálně vtahující a odpudivý zároveň. Nevím jestli to byl záměr přímo Shakespeara či režiséra filmu, ale výsledný dojem je úchvatný. Jediné co filmu můžu vytknout je až přílišné užívání slow-motion záběrů, které výsledný dojem vcelku kazí. Nebýt jich, neváhám tento film zarámovat do svého pomyslného filmového žebříčku na jednu z předních pozic. „Life's but a walking shadow. Honor. Love. Friends. But in there's death. Curses.“ (27.01.2016)

Když jsem viděl první obrázky z natáčení, tak jsem se zaradoval. Myslel jsem si, že se konečně někdo odhodlal k tomu, aby ukázal skutečného Macbetha, jednoho z největších králů Skotska. Jakmile jsem zjistil, že je to jen další Shakespear, byl jsem zklamán, ale říkal jsem si, že to třeba Kurzel podá v intencích klasického historického velkofilmu. Nepodal. Výpravě, atmosféře a hercům sice není co vytknout, ale je to zkrátka jen divadelní kus se vším co k tomu patří, zasazený do filmových reálií. A to je pro mě zklamání. 50% (28.01.2016)

Ze všech filmů, které jsem loni minul v kině, nejvíc lituji Macbetha. Čím je Valhalla Rising pro seriál Vikingové, tím je toto pro Last Kingdom - stejně dokonale audiovizuálně podmanivé, jen toto navíc stojí na kvalitním a nesmrtelném příběhu. A navíc je to libozvučné lingvistické porno mezi středověkými řezníky. 9/10 (13.02.2016)

Takhle nějak by asi vypadala Snyderovo Třístovka, kdyby měla nějaké intelektuální ambice. Jed Kurzel mě opět nezklamal a i Justin ujde. Film je vizuálně extrémně nádherný, nejspíš každý nový pohled kamery by se dal okamžitě zarámovat a vydávat za dílo nějakého z prerafaelitů. Jenomže v tom bohužel taky trošku tkví kámen úrazu. Silná orientace na vizuálno v kombinaci s ponecháním divadelního členění na jednotlivé akty a zachováním mono/dia/logů na úkor vyprávění akcí způsobuje, že se na film velmi těžko dívá. Vytváří to totiž dojem, že se čas zastavil a nic nikam neplyne, včetně příběhu a jeho postav. Úvodní pohřeb a následný skok do vřavy bitvy ještě sliboval, že se podaří vybudovat si svůj vlastní funkční svět vymezený vůči divadelní předloze, ale z toho poměrně rychle sešlo a po většinu zbývajícího filmu už jsem měla dojem, že si vlastně "jenom" čtu Williama okořeněného o pár dalších duchů a modré oční stíny na nádherných ženách a mužích. Ne že by bylo na čtení Williama něco špatného ("Will all great Neptune's ocean wash this blood clean from my hand? No, this my hand will rather the multitudinous seas incarnadine, making the green one red." - olala, ne nadarmo je to nejslavnější bard), ale jak známo film a divadlo jsou jiné elementy a nejlépe fungují, když používají odlišné prostředky. Ale je taky pravda, že na to, jak jsem u sledování filmu trpěla kvůli špatnému plynutí brzo zapomenu, kdežto na ty atmosferické obrazy (mrtvý král na marách, mrtvé dítě na hranici, Marion v perlové koruně, abych jmenovala pár) budu pořád myslet a Jedovu hudbu budu taky poslouchat. Z herců mě nejvíc ohromil Sean Harris, kdo by to byl řekl, že v sobě ukrývá takového divocha. (18.02.2019)