Kanodžo wa uso o aišisugiteru

Když si pouštíte film, nikdy nevíte, jestli to bude další obyčejný film nebo vaše srdcovka. A tohle je ten druhý případ. Japonské filmy zas tak moc nevyhledávám, ale tenhle mě lákal hned, jak jsem se dozvěděla o jeho existenci. Částečně kvůli názvu, částečně kvůli posteru, kvůli tomu, že je natočený podle mangy a hlavně kvůli tomu, že k němu jsou kvalitní české titulky. Takeru Sató je první Japonec, co mě totálně okouzlil a mám silnou potřebu vidět ho ještě v něčem dalším. Příběh je nádherný, sladký, okouzlující a plný překrásné hudby. Pro mě zatím to nejhezčí, co jsem z Japonska viděla. 5* (13.08.2014)

Bože, to zase byla parádní jízda. Zase jednou romantika, která naprosto pohltila moje naivní já. Ústřední dvojice byla tak sladká, že med je proti nim hadr. A když vezme Sato Takeru do ruky kytaru (nebo baskytaru, to je fuk), tak jsem ztracená a prostě musím na maximum. Navíc tady nebylo absolutně nic, co bych mohla vytknout. Jakákoliv objektivita jde stranou a tenhle příběh si užiju ještě mockrát. Prostě můj šálek kabusé. (31.07.2014)

Asijská tvorba mi začíná více a více chutit. Doopravdy tomu tak je. Je to odlišná mentalita než evropská a západní produkce. Upřímný, citlivý a opravdový příběh dvou lidí kteří berou hudbu zcela jinak než jako prostředek pro materialismus. V tom se odráží právě i ta myšlenka filmy, a režisér nám klade otázky, co je hudba vlastně zač? Odpověď zde dozajista naleznete, a je jenom na vás divácích, jaký postoj k tomu zaujmete. Óhara i Sató k sobě sedí, chemie mezi nimi naprosto funguje, začal jsem jim oběma okamžitě fandit, a až do poslední chvíle čekal na vyústění příběhu, které se dovíme až po závěrečných titulkách, no vlastně ani po nich není zcela jasné, co se bude odehrávat dále v životech těch dvou, protože takové příběhy píše sám život. Krásná hudba jen podtrhuje emoce, které z filmu každou sekundu vyzařují. Tak se to dělá. Jedná se sice o civilní snímek, ve kterém nenalezneme nějaký velký moment překvapení či něco dosud neviděného, ale je natočen s velkou péčí, a takových věcí si já velmi moc cením. Děkuji režiséru Norihiru Koizumimu za silný zážitek, a s jeho tvorbou jsem dozajista neskončil. ***8,0/10*** (30.09.2022)

Uchvátila ma nie len dejová linka (napriek tomu, že je klasicky ohraná), ale zmysel pre detail, ktorý si pozorný divák všimne a podľahne mu. Zvuky okolitého diania, džavot hlúčika prebiehajúcich detí, motýľ na strome pred Akim a rovnaké motýle na remeni od Rikinej gitary, dokonca aj pasáže, keď nastane úplné ticho a v tom tichu sa odohrá niečo podstatné. Príbeh je naozaj úchvatný, dotkol sa dávno zabudnutých momentov a silno zarezonoval. Tvorcovia nás nechajú smútiť počas nekonečných záverečných titulkov, aby dali príjemnú bodku v posledných sekundách filmu. Som unesená. (11.03.2020)

Film plyne pomalu a poklidně a vypráví o talentovaném hudebníkovi, zklamaném z hudebního průmyslu, a jeho vztahu ke středoškolské dívce, která se do něj na první pohled zamilovala a stejně jako on se našla v hudbě. Když se však z ní a jejích dvou spolužáků mají stát nové hvězdy, jejího partnera čeká těžké rozhodnutí. Příběh je jednodušší a nevybočující, nicméně je emotivní a odehrává se v atraktivním hudebním prostředí. Herecké obsazení je příjemné, ovšem Óhara Sakurako mi nebyla moc sympatická. Od filmu jsem očekávala něco více a určitě se nezařadí mezi mé oblíbené, ale večer mi zpestřil. (18.08.2014)