Pí

Hm, tak tohle Darren dost dobře nedal. Z celého filmu je jasně patrná snaha o naprosté získání diváka, což se mu sice daří, ale řekl bych že dost lacině (dlouhé záběry, monotématický - ano je úžasný - hudební doprovod). Samotný příběh je značně kostrbatý, u snímku podobného ražení však zaujme fakt, že je dost ukotven v realitě, alespoň co se týče zobrazovaných faktů. Na druhou stranu je třeba uznat, že si s ním Aronofsky pěkně pohrává, už samotný obraz dává jasně najevo, že tohle nebude snímek pro každého a stejně tak i ukazuje, že nebude jen tak tradiční. Tvůrci pracují se zajímavými motivy a řekl bych, že tohle se jim daří velmi dobře, můžeme tak (někdy) sledovat (nejspíš) mnohem lepší verzi Šifry mistra Leonarda. Díky za krátkou stopáž, v delší míře už by to bylo poměrně nestravitelné... [TOP 19/8 85%] (19.10.2006)

V černobílém režijním (zjevně nízkorozpočtovém) debutu Darrena Aronofskyho už se dá vystopovat jeho nezaměnitelný režijní a tvůrčí rukopis - posedlost silou a magií obrazu, vizuálního soustředění a maximálního využití síly filmového média (nejdotaženěji ve Fontáně, kde je estetický a vizuální rozměr dominující složkou, Requiem za sen ve své estetice videoklipové MTv odráží fenomén opojení televizí 80. let atd.), k čemuž Aronofsky vhodně zvolil černobílý obraz, řada záběrů je pak doslova sugestivní a ještě podtrhují celkovou depresivitu snímku (která je ale, vyjma Fontány, stěžejní a dominantní významovou složkou). Nezaměnitelné je i formální stránka jeho filmů - kupříkladu skladba záběrů, kde často převažuje detail, určující (a nejvíce odkazující k pozdějšímu Requiem za sen) jsou střihové sekvence, kde je cyklicky v rychlém střihu seřazeno několik (makro)detailů za sebou - zvyšuje to expresi a jakousi neurotičnost snímku... (podtrhující poruchy vědomí - drogy, omamné látky, halucinace...) Osobitá je též práce s kamerou i zvukem, nejmarkantnější je ale významová složka jeho filmů (scénáře si píše sám) - nevím, jestli je Pí možné označit přímo za sci-fi (stejně jako jeho pozdější filmy - Fontánu?), ale zdá se mi, že tohle je spíše podobenství o současném světě, než vize toho budoucího. Aronofsky rád šifruje a používá ke sdělování informací metaforického kódu - co chce však sdělit v Pí (za předpokladu, že tenhle film není určen jen silně nadprůměrným až výjimečným matematikům, čemuž nevěřím...)? Co třeba metafora babylonské věže, kdy k zamezení vstupu do božího království Bůh zmátl jazyky, aby nebylo možno ji dostavit? Možná že absolutní vzorec je možné zjistit, ale je dobré dojít až k téhle podstatě? Podobné filmy: Vynález, Requiem za sen, Mazací hlava (26.05.2009)

Pri Aronofskeho preslávenom 'Requiem For a Dream' som bol unesený precíznosťou a dokonalosťou akou dokáže zachytiť závislosť. Tá nemá ďaleko od istého druhu šialenosti a posadnutosti, ktorú si zobral na mušku vo svojej prvotine. A posadnutosť číslami a všetko, s čím sú čísla vo filme spojené, je určite ťažším orieškom. Lenže ani z rozlúsknutím takéhoto niečoho nemá Darren problém. K tomu mu svojim skromným výkonom nepochybne dopomohol aj Sean Gullette. Maličký problém bol len v samotnom základe príbehu, ktorý mohol viac nadchnúť. Určite na to mal. Vedľajšie, pomocné dejové vetvy, ktoré sa ponúkali, totiž zostali mierne nerozvinuté. A nebojte, nemusíte mať žiadny vzťah k číslam, aby sa vám film zapáčil. Ale po tomto znepokojivom snímku sa málokomu budú hry s číslami pozdávať viac ako predtým. 85%. (09.12.2007)

Mé třetí setkání s mistrem Aronofskym dopadlo potřetí stejně. Neustále mi otráveně padala hlava, ačkoli jsem se před počátkem projekce cítil čilý, ale příjemného spánku mi opět nebylo dopřáno. Účelně nasazená nervní hudba mně vždy probudila do pomateného citování stále stejných frází ze stále stejně zrnité obrazovky. Hru s čísly jsem vždy považoval za zábavu, ale po zhlédnutí tohoto snímku na chvíli raději nebudu řešit ani sudoku na záchodě, aby se mi v palici taky něco nepřeházelo. (19.04.2010)

No do πči, to bylo zase jednou soustíčko! Ukrojené černým nožem, napíchnuté na bílou vidličku a s příchutí Aronofskyho vytříbeného režijního stylu. Jenomže tuhle chuťovku jsem blbě rozžvejkal a v krku mi zaskočila. A pak jsem se 80 minut trápil, nevěřícně a nechápavě hledíc před sebe. Tohle bylo prostě na mě moc, na základce jsem sice vyhrával souboje v malé i velké násobilce, pak jsem však přišel na gympl a když učitelka pokreslila za jednu hodinu 16krát celou tabuli včetně obou křídel samými hyperbolami, parabolami, logaritmy, negacemi a negacemi negací, rezignoval jsem. Tady jsem se taky chvilku snažil tomu číselnýmu definování časoprostoru porozumět, ale zbytečně. Nicméně Aronofskyho rukopis je hodně patrný: skvělá hudba, stavy depresí, neobvyklá kamera. One-man-show v podání Seana Gulletteho. No nic, jdu si koupit čtverečkovanej sešit a začnu luštit Ludolfovo číslo podrobněji. Snad z něj vyčtu, kolik budou zítra v obchoďáku naproti stát banány... (14.12.2007)