Whiplash

Můj děd, starý to notorik a promiskuita, býval za svých živých let taktéž jazzovým hudebníkem. Netuším sice, jestli kromě jiného klepal taky do bubnů, protože než jsem se stihl narodit, tak si zaklepal tak maximálně bačkorama, ale viděl jsem několik zachovalých starých fotografií, kde ve svých maskulinních dlaních pevně třímal raritní tenorový saxofon, kterého se dotýkal s grandiózní něžností, jakoby rozvážně poklepával na křehkou skořápku své rozmarné duše a pomalu prostupoval do vnitra melodicky tepajícího srdce. A zatímco nechal skrze mosazný nástroj naplno rozeznít své myšlenky, kterým dal formu podmanivých tónin, tak kolem něj rezonovala magická aura a asi čtyři spoře oděné děvky v korzetech s kozama tak velkýma, že musely mít vlastní gravitační pole. A to přitom děda vypadal jak ošklivej zoufalec, kterýho z prdele vysral Justin Bieber poté, co snědl zkaženej párek se swagem. Proto jsem se i já chtěl stát jazzovým hudebníkem, protože ženský s vámi chtěly šukat, i když jste byl odpudivý konglomerát genetických vad. Sbalit dneska babu na svoji soukromou sbírku jebáků je totiž docela fuška. Inu, jak vidíte, můj naivní dětský sen se mi nesplnil, protože jsem nebyl svými rodiči dostatečně podporován a taky jsem prachy na školu profetoval, proto jsem do jazzového světa drsných motivačních praktik nahlédl alespoň skrze tento napínavý, emocionální a nadprůměrně zahraný snímek. (10.01.2015)

Archetypálně velice podobné Formanovu Amádeovi, jen v modernějším, jazzovém kabátku. Což je samozřejmě kompliment. Téma výjimečného talentu, který se tvrdě střetává s průměrností reality, a s ním spjaté arogance jeho nositele, sžíravá ctižádost, která v člověku dusí všechny jeho ostatní hodnoty a potřeby (v konečném důsledku snad i lásku)... Člověk obdivně žasne, o čem všem se dá pojednat ve filmu o bubeníkovi :) Miles Teller zvládl hlavní roli úchvatně, tělem i duší, přesto si po roce budete asi pamatovat spíš postavu tyranického mentora Fletchera v podání J. K. Simmonse, který tady předvádí "svůj rejstřík" tak, že vám z toho upadává čelist. A samozřejmě - velký respekt autoru tohohle úchvatného Malého Velkého filmu, Damienu Chazellemu. Whiplash! 90% (27.01.2015)

Znervózňuje mě přítomnost Whiplashe na Oscarech, protože bych byl rád, kdyby si filmy tohoto ražení zachovaly svojí spontánnost, přímost a jednoduchost a nepropadly akademickým kalkulům. Whiplash je každopádně povedený kousek, hodně precizní. Možná se mohl Chazelle režijně ještě trochu víc odvázat, protože pasáže plné zajímavých obrazů střídají ty až zbytečně umírněné. Možná je to ale na druhou stranu dobře, že se ten film i přes tolik možností nestal ničí exhibicí a především vypráví svůj příběh o posedlosti. (28.01.2015)

Is there a line? Černá labuť roku 2014. V mladším hávu, s litry potu, krve a slz. A s vizuální stránkou, která svou precizností, střihem a provázaností s neutuchajícím rytmem nedá vydechnout. Každý pokus o souhru, každá chvíle, kdy tlačíte Andrewa k tomu, aby konečně zarachtal paličkami uspokojujícím způsobem, který udrží ďábla Fletchera ještě aspoň pár minut pod pokličkou - pokaždé mají za následek to samé: Zrychlený dech, zatnuté svaly, zbystřené smysly. Whiplash chytí do zubů, drtí a nepustí. A sežvýkal mě až k nejvyššímu hodnocení, protože i jen za pár let od vzniku šokujícím způsobem dozrál. Jakkoli mě v samém závěru svého času nepatrně uskřípl a chtěl jsem ještě jednu dvě minutky pro poslední nápovědu, dnes už bych na filmu neměnil vůbec nic. Jede totiž celou dobu nadoraz a v době čím dál předvídatelnějších akademických voleb či nominací zůstává dost možná poslední překvapivou volbou, která zaskočila kritickou i diváckou veřejnost příjemně nepřipravené. A teď se jdu vydýchat. S každým delším zhlédnutím mě finále víc a víc fyzicky vyčerpává, jakkoli se u něj bojím pohnout jen o píď. (10.01.2015)