Whiplash

Kam se hrabe Herodes před učitelskými metodami Terence Fletchera. Zplozenec pekla, jak bych ho jistě nazývala já sama, kdybych se k němu do orchestru dostala. I když se mi zdálo, že jeho praktiky sahaly za hranici jeho mentorského vedení, byl tento způsob zatraceně promyšlený. Geniálně promyšlený. Nebýt pár zbytečně zkomplikovaných zvratů kvůli zvýšení atraktivity filmu, byla by to čistá pětihvězda. (14.10.2017)

Is there a line? Černá labuť roku 2014. V mladším hávu, s litry potu, krve a slz. A s vizuální stránkou, která svou precizností, střihem a provázaností s neutuchajícím rytmem nedá vydechnout. Každý pokus o souhru, každá chvíle, kdy tlačíte Andrewa k tomu, aby konečně zarachtal paličkami uspokojujícím způsobem, který udrží ďábla Fletchera ještě aspoň pár minut pod pokličkou - pokaždé mají za následek to samé: Zrychlený dech, zatnuté svaly, zbystřené smysly. Whiplash chytí do zubů, drtí a nepustí. A sežvýkal mě až k nejvyššímu hodnocení, protože i jen za pár let od vzniku šokujícím způsobem dozrál. Jakkoli mě v samém závěru svého času nepatrně uskřípl a chtěl jsem ještě jednu dvě minutky pro poslední nápovědu, dnes už bych na filmu neměnil vůbec nic. Jede totiž celou dobu nadoraz a v době čím dál předvídatelnějších akademických voleb či nominací zůstává dost možná poslední překvapivou volbou, která zaskočila kritickou i diváckou veřejnost příjemně nepřipravené. A teď se jdu vydýchat. S každým delším zhlédnutím mě finále víc a víc fyzicky vyčerpává, jakkoli se u něj bojím pohnout jen o píď. (10.01.2015)

Přiznávám, že než jsem chytla ten správný takt a srdce se mně rozbubnovalo v tom správném tempu, tak mně to chvíli trvalo. Pak to ovšem nabralo takové grády a jiskření mezi Fletcherem a Andrewem, kdy jsem jen nevěřícně zírala na to nadšení, zápal, zlobu, vztek, krev a dokonalou konfrontaci mezi oběma, kterou jsem už dlouho ve filmu neviděla. Kdo by to do toho klučiny Milese řekl, já tedy rozhodně ne, ale dal do toho maximum a já mu tleskám. Závěrečné finále nemělo chybu !! Simmonse nemám taky moc v povědomí, ale zahrál kontroverzního dirigenta maximálně přesvědčivě, takže jsem ho brala se vším všudy. A jen tak mimochodem mě v jednu chvilku při sledování Milese za těmi bubny bleskla hlavou myšlenka, že by se bicí výborně uplatnily v posilovnách, v nějakých uzavřených boxech a strčily by hravě do kapsy kdejaký posilovací přístroj:-) (15.01.2015)

Psychologická bitva, portrét ctižádosti a sdírání se za hranice možností, Teller & Simmons jsou herecky precizní. Chazelle už zde zaujme jako jistý a sebevědomý režisér, a místy velmi vtahující, ale přeci jen to ještě (pro mě) nemá ten přesah / srdce jako jeho následující tři snímky. (dojem potvrzuje 2. projekce) (10.02.2023)

Odhodlaný, zneuznaný, ambiciózní a posedlý bubeník (po Divergenci a Two Night Stand by mě nenapadlo, že se Teller ukáže v něčem takového ražení jako Whiplash a ještě ve více než dobré formě) vs. nekompromisní, puntičkářský, precizní a místy opravdu šílený dirigent (nesmírně charismatický Simmons). Výborná technická a vizuální stránka, strhující příběh (i když hlavní postava je svým způsobem arogantní a sebestředná, musíte jí maximálně fandit), vyhrocené, extrémní ale na druhou stranu i dost realistické scény, chytlavá bubenická čísla a navrch spousta emocí (rychle proměnlivých jako Tellerovy rytmické přechody). Pak lahůdka v podání perfektního finále a na první pohled možná lehce ustřihnutý, na druhý však vlastně ten nejlépe udělaný závěr (žádné dojímání, plácání po zádech, romantické znovusejití a další zbytečné věci navíc). Whiplash mi zatraceně sedl, zcela mě pohltil a za odměnu mu tedy přiklepávám 5*. (15.02.2015)