Whiplash

Můj děd, starý to notorik a promiskuita, býval za svých živých let taktéž jazzovým hudebníkem. Netuším sice, jestli kromě jiného klepal taky do bubnů, protože než jsem se stihl narodit, tak si zaklepal tak maximálně bačkorama, ale viděl jsem několik zachovalých starých fotografií, kde ve svých maskulinních dlaních pevně třímal raritní tenorový saxofon, kterého se dotýkal s grandiózní něžností, jakoby rozvážně poklepával na křehkou skořápku své rozmarné duše a pomalu prostupoval do vnitra melodicky tepajícího srdce. A zatímco nechal skrze mosazný nástroj naplno rozeznít své myšlenky, kterým dal formu podmanivých tónin, tak kolem něj rezonovala magická aura a asi čtyři spoře oděné děvky v korzetech s kozama tak velkýma, že musely mít vlastní gravitační pole. A to přitom děda vypadal jak ošklivej zoufalec, kterýho z prdele vysral Justin Bieber poté, co snědl zkaženej párek se swagem. Proto jsem se i já chtěl stát jazzovým hudebníkem, protože ženský s vámi chtěly šukat, i když jste byl odpudivý konglomerát genetických vad. Sbalit dneska babu na svoji soukromou sbírku jebáků je totiž docela fuška. Inu, jak vidíte, můj naivní dětský sen se mi nesplnil, protože jsem nebyl svými rodiči dostatečně podporován a taky jsem prachy na školu profetoval, proto jsem do jazzového světa drsných motivačních praktik nahlédl alespoň skrze tento napínavý, emocionální a nadprůměrně zahraný snímek. (10.01.2015)

Wow, do tématu příliš nefušuji, ale jedná se zkrátka o geniálně pojatý film, který vás chvilku v něčem nechá, aby vás v závěrečné pointě naprosto uvedl v omyl. Vynikající J.K. Simmons, jakožto nesnesitelný učitel hudby, naprosto exceluje a film si krade pro sebe. Rozhodně nebudete ochuzeni o emocionálně vypjaté situace, právě naopak...jelikož hudebně nadaný Miles Teller zvládne podat také obdivuhodný herecký výkon a vcítit se do role takovým způsobem, jakoby jí sám žil. Netroufám si označovat Whiplash za nejlepší film loňského roku, ale rozhodně se jedná o dobře zrežírované, ač celkem civilní, drama, ze kterého se dokáží poučit jak hudebníci, tak milovníci dobrých filmů...86% (11.01.2015)

z J.K.Simmonsa by sa mal stat motivacny speaker. A vlastne na co, nepotrebujem jeho kvetnate prupovidky, ani obhadzovanie vsetkym, co mu pride pod ruku, staci, keby som ho stretla a uprel by na mna ten svoj demonicky kukuc. A hned by som si cvrkla a urobila vsetko, co by chcel. Yes, sir, No, sir. Dufam, ze dostane oskara. Dokonaly filmovy zazitok. (10.02.2015)

„JSI BEZCENNEJ KUS HOVNA, KTEREJ NEMÁ ŽÁDNÝ KAMARÁDY, JEHOŽ MAMINKA OPUSTILA TATÍNKA, KDYŽ ZJISTILA, ŽE TO NENÍ EUGENE O'NEIL. A KTEREJ TADY TEĎ SOPLÍ, JAKO MALÁ 9LETÁ HOLKA, PO MEJCH BUBNECH. TAKŽE, DO PRDELE, NAPOSLEDY. ŘEKNI TO NAHLAS!…“ /// Pár dní jsem váhal, jestli žánr „hudební drama“ … prostě kokotin jsem už letos viděl dost. A víte co – na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to! V područí arogantního despoty nemusíte bejt jen v kolbence, ale i v kapele (V rockový? To bych tomu čurákovi urval palici a nasral do krku!). V rockový asi ne, ale když chcete hrát na Shafferově konzervě první bubny, tak vás to zocelí. Nebo zabije. Seznámení se dvěma magorama stálo opravdu za to. Příběh se motá kolem muziky, takže je dost možný, že budete protézou mlátit do stolu (protější sedačky nebo vo zem, záleží, kde vás vodložej). Ale klidně by mohl bejt o jakýkoliv jiný činnosti (péčko? Ty jo, teď nevím…). Místy to je koncert nejen hudební, ale hlavně Jonathan Kimble Simmons předvede všechno, co se nejen v Oz naučil. Nikdy jsem nebyl obdivovatelem dlouhejch bubenickejch sól. Proto jen 4*. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsou věci, kvůli kterejm bych se nechal zabít. Třeba hudba. 2.) Mám kapelu (vod děvky? Tak to asi bubínkama nespravíš…). 3.) Thx za titule ,,_coffee_“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (28.01.2015)

Čerstvý student konzervatoře Andrew se snaží dostat do nejlepšího městského souboru. Cesta vede doslova skrz hudebního génia a lidského šílence Fletchera, jehož oblíbeným filmem musela být Olověná vesta. Vztah mentora a jeho chráněnce je tu zobrazen takovým způsobem, jakým jsem si ho doposud nedokázal ve filmu představit. Souboj těchto dvou odlišných a přesto tolik podobných povah trvá téměř od začátku do konce a jakkoli necitlivě to může vypadat, pokaždé, když se na scéně objevil J.K. Simmons jsem nedokázal vykouzlit jinou grimasu než spokojený úsměv. Fletcherova posedlost najít nejlepšího hudebníka nového milénia se krásně doplňuje s posedlostí Andrewa stát se tím nejlepším. Whiplash je plný sobeckosti, pokrytectví a tyranie a přesto jsem po závěrečných titulcích ten spokojený úsměv nemohl setřást. Navíc, ještě nikdy jsem při závěrečné pětiminutovce nebyl u filmu tak zpocený. (12.01.2015)