Všetci hovoria: Milujem ťa

Velkolepě romantický film. "Všichni říkají: Miluji tě" je čistá radost a skvostný hold klasickým muzikálům, s nakažlivou chutí do života kdesi ve svém podtónu. Současně je to muzikál, který podobně jako třeba knihy Miloslava Švandrlíka cíleně opomíjí negativní stránky života - celý film je jedna velká optimistická jízda plná báječných pěveckých čísel a jedinečného allenowského humoru. A i ta smrt, která se ve filmu objeví, je zde vlastně strašně vesele podaná :) Jestliže u každého Allenova filmu žasnu nad přemírou jeho talentu a všestrannou hloubkou jeho osobnosti, u tohoto muzikálu jsem nevycházel z údivu nad tím, s jakou radostí (a hrdostí!) zde Woody prezentuje své romantické já. Některé scény zde jsou výjimečně podařené a všichni herci výborní, a to beru na milosti i Julii Roberts, ačkoli ji jinak nesnáším :) Mimořádně se mi například líbilo sbližování mezi Joem a Von, postavené na tom, že si Joe jaksi rafinovaně nečestně získal informace o vyhlédnuté ženě, aby na ni udělal dojem - zde si nelze nevzpomenout na okouzlujícího Billa Murrayho z filmu "Na Hromnice o den více", který velmi podobným způsobem usiloval o srdce Andie MacDowell - skoro bych přísahal, že Woody Allen musel tento film vidět a inspirovat se jím. Jedinečné je pak finále u řeky s Goldie Hawn ignorující gravitaci. Jak muzikály nemusím, zde nemohu nehodnotit plným počtem - tento mě nadchl, okouzlil a učaroval, tleskám! (27.07.2011)

Edward Nolan je sedmadvacetiletý ucho, který chodí v obrovským intoušským saku a vůbec nevypadá jako někdo, kdo by byl schopnej rozšlápnout někomu hlavu po tom, co ho donutí zakounout se do obrubníku (Kult hákového kříže /American History X/). Natalie Portman je patnáctiletá žába, která vedle Julie Roberts nepůsobí jako možná erotická alternativa (Na dotek /Closer/). Rok před Allenovým sňatkem s Soon-Yi Previn tady máme multikulturní film plný afroamerických komparzistů a komparzistů původem z Asie. Doporučuju všimnout si kolik ze znalostí psychologie Allen ve filmech (krom explicitních vyjádření v dialozích) jako by mimochodem využívá, např. freudovský chybný úkon: ve scéně kdy se Joe baví se Steffi o jejich společném milování, upustí Steffi doutník. Osobní poznámka: podívat se na pár filmů se zřetelem k těmto věcem. Jo a syn manželů Dandridgeových, Scott, je miláček, možná nejsympatičtější allenovská postava: "Welfare nefunguje. Je to stejný liberální svět fantazie, který nedovoluje kázání ve škole a hýčká zločince. Silná Amerika. Právo nosit zbraň." Zajímavé jsou také drobnosti, které Allen přejímá ze scénáře filmu Dont´t drink the water, jenž zfiloval o dva roky dříve (mladá dívka, z rodiny kterou sledujeme, ruší na poslední chvíli svou svatbu, kdykoliv je se svým nastávajícím dusí se budoucí nevěsta nějakou věcí [nebo se "dusí" myšlenkou na svatbu?] atp.). Formu muzikálu si Allen částečně vyzkoušel v Mocné Afrodité /Mighty Aphrodite/ na sboru zpěváků z klasického řeckého divadla, chóru. (17.02.2010)

Mám docela rád woodyho jako tvůrce i jako herce. Jeho tvorba je tak ..typická.. svěží, lehká, nenásilná, skoro bych řekl nevinná. Stejně jako jeho tento film. Příjemný snímek, plynoucí nerušeně, ačkoliv rušivých prvků několik, neubírá na lehkosti v žádném z momentů. Co postava to celkem čitelná osobnost, během filmu si člověk začne připadat jako jeden z rodiny. Všudypřítomný vtip prostupuje celým snímkem. tu v podobě vtipných glos, tu v podobě masek na Helouvín, přes "logické" vystvětlení odlišných politických názorů. Pěkné. (24.06.2013)

„A co Carol? Jak se jmenovala dál?“ – „Carol byla básnířkou a členkou Mensy.“ – „Byla závislá na heroinu.“ – „Jo, ale já si myslel, že to byl insulin!“ Woody a muzikál? Můj oblíbenec to samozřejmě pojal velmi po svém, nutno však dodat, že k mé celkové spokojenosti. Hudba byla moc fajn, vyloženě civilní zpěv všech zúčastněných bych viděl spíš jako plus a často hodně úsměvná muzikálová čísla (která přicházela vcelku nečekaně) byla parádní. Od zpívajícího žebráka či arabského taxikáře přes vymazlenou choreografii v klenotnictví (stepování přes švihadlo!), nemocnici, pohřebním ústavu (pravděpodobně nejoriginálnější část filmu, k tomu s nejchytlavější písničkou) až po taneční číslo na nábřeží. Woody a spol. (opravdu příjemné herecké obsazení, navíc krom vrchního neurotika také Edward a Natálka) vzdávají hold, parodují („levitování“, falešný step, zpívá a tancuje každý) a navrch si dělají srandu z filmu samotného (přičemž upozorňují i na svoji uvědomělost). Jediné, co považuju na Allenově počinu za slabší, je menší frekvence opravdu kvalitních hlášek či scén k záchvatům smíchu (ala sledování rentgenových snímků či Woodyho foukání mezi lopatky). Po většinu času se sice člověk baví, ale spíš se jen tak lehce usmívá, než že by se zrovna za břicho popadal. Nicméně, téhle příjemné záležitosti ty solidní 4* rád dám a kvituju, že si Allen troufl i na žánr, ve kterém si ho normálně člověk jen těžko umí představit. „Neviděl jsi signály? Musela přece něco dávat najevo.“ – „Myslíš, že jsem idiot? Jaký signály? Jeho fotka v jejím prádelníku? Nebo vyslovení jeho jména, když měla zrovna vyvrcholení?“ – „Tohle nemyslím.“ – „No, tohle se ale právě stalo. Jen jsem si to nějak nedal dohromady.“ (22.03.2015)

Naivní sentimentální nesmysl, který prostě nežeru s přibývajícími Allenovými filmy, jež jsem viděl. Navíc muzikál je to hodně oldschool a rozhodně mně hudebně velmi vzdálený. Nakonec zkrátka Woodyho zlatý (pod)standard, jež to do jeho top 5, top 10 možná ani do top 20 nedotáhne, ale pokus o muzikál ve své filmografii má. Může si to odškrtnout ze svého seznamu co chce stihnout a v klidu umělecky umřít. 40 % (22.07.2013)