Fargo

Skvělý nápad, a ze začátku to vypadá, že bude fungovat. Úplně jiné charaktery, jiný příběh než původní Fargo Coenů, jiná etika i morálka, čili srovnávat nelze, a o to magičtěji pak působí rozmanité odkazy na původní film v povrchové struktuře seriálu, v nesčetných detailech, divák jako by se ocital v paralelním vyprávění, v bifurkačním větvení vesmírů naruby (kde se dle obvyklých teorií jeden příběh větví v každé vteřině v novém bifurkačním bodě do odlišných verzí, tady jako by se odlišné příběhy v takových bodech naopak nahodile, leč neustále setkávaly). Výtečný je nápad obsadit Billyho Boba Thorntona, magického herce ze stáje právě bratří Coenů (Muž který nebyl). Potud je parádně založeno na geniální film. *** Postupně ale začínají převažovat chyby v provedení a brzy se ukáže, že nejde jen o kosmetické trhlinky, ale že některé jsou procedurální a zásadně narušují statiku celého počinu. Při bližším ohledání se stavba otřásá v základech a hroutí, a tady už je možné srovnávat s původním dílem, a Coenovic Fargo z toho vychází vítězně prostě proto, že jako jediné z obou zůstává komplexní a shromážděné, a strmí o to úderněji a majestátněji. *** Přejdu-li, že si v seriálu vedle organického humoru začne velice brzy svoje místo uhajovat i samonosná zábava, komično ryze pro pobavení diváka, vtípky rozeseté rytmicky tak, aby se nikdo nenudil, a které člověk sledující organicky se odvíjející příběh odhalí jako zdržování, nenezbytné odskoky od dějové linie, a přechází je netrpělivým mávnutím ruky (opravdu musíme minutu zbytečně sledovat, jak Gus ve sněhu odchytává zaběhlou kolii?), přejdu-li, že v seriálu je i dost dalších vycpávkových míst a toliko ilustrujících záběrů a scén, bez jakých by se mělo dobré filmové vyprávění obejít, zbývá a přibývá hodně dalších věcí, které nelze prominout, neboť narušují samu detektivní výstavbu a maří i svébytnost filmového obrazu. Především dostávají trhliny motivace postav, ústrojnost jejich logiky, konzistentnost a usledovatelnost jejich jednání (jako příklad třeba celé podání FBI, fušeřiny jejích agentů i rozpory ve vnitřní komunikaci, přestože to neslouží jako kritika, naopak, o FBI se tam mluví jako o profících; nebo ty ploše naznačené vztahy v rodině Lesterova bratra, nepochopitelné přistoupení ženy na banálně nastražené okolnosti, nehledě na to, že se celá tahle linie v seriálu vůbec nedořeší, spadne pod stůl, co se stalo s dítětem, s manželkou, s celou rodinou poté, co se bratr - zřejmě? - vrátil z vězení, ačkoli předtím se jejich fungování čas věnoval napříč seriálem průběžně; nejen z toho je poznat, že seriál je zakončený hodně narychlo a vypadlo toho tam dost, co se nedopovědělo; nepochopitelný je i obrat ve výpovědi Lindy, Lesterovy druhé ženy, o nočním odjezdu z hotelu atd. atd.) a jejich vzájemných vztahů - a s přibývajícími díly to přestává být ukočírovatelné, všechny ty nedůslednosti, nepravděpodobnosti a povlávající konce alternativních, či lepších možností postupně přerůstají v síť spekulací, se kterou seriál nepracuje a nepočítá, která škrtí jeho životnost, vytváří pachuť, vybuzuje vědomí, že hodně klíčových momentů je nutné toliko akceptovat jako scénáristickou zvůli a zapomenout na všechny pádné výhrady, domněnky a otázky, které povětšinou už nebudou vysvětleny ani zodpovězeny. Nejsem připravená sledovat filmové dílo stavící na detektivním pátrání (byť je mi zřejmé, že nejde o detektivku) a muset přitom blahosklonně akceptovat tolik na sebe navazujících kroků založených čistě na benevolenci výkladu nejednoznačného chování postav, ani tolik freestylových obratů v ději umožněných stále častěji implantovaným prvkem náhody (např. scéna v nemocnici, kde policistou hlídaný Lester "náhodou" skončí na pokoji s týpkem stejně starým, stejně blonďatým, vysokým atd., s ksichtem omotaným fáčovinou, takže hned při prvním záběru je vám jasné, jak se z toho Lester vyvleče, aby se to pak o pět minut později skutečně nepřekvapivě stalo - jenže my nesledujeme grotesku!, ale příběh, v němž se mají srozumitelným jednáním v extrémních situacích vyjevovat jisté lidské povahy). *** Další velká výtka pak míří na adresu režie a kamery, která zhruba od třetího dílu začíná být zjevně inspirovaná Dexterem a jeho inovativnostmi (ostatně stejně jako celý v seriálu nakonec poněkud vyšumělý motiv biblické apokalypsy nastražené na Stavrose je tu jen ozdobný exoskelet, převzatý z jedné série Dextera, a zrcadlení vidím i v tom pohrávání si s obětí, přivázanou leukoplastí ke zbrani a narafičenou k rozmašírování při policejním útoku), které ovšem v Dexterovi niterně spolupracují se scénářem a jsou haptickou součástí velice fyzického vyprávění, kdežto tady jde o odvozené, opět nenezbytné manýry, které mají spíše vnějšně osvěžit a pobavit zlajdačelého diváka - ti zaujatí ale musí pociťovat sebezapření, vnucuje-li se jim taková pouťovost (ostatně pak tyto efekty, např. použité při ukázání toho, jak se Lesterovi zavrtal do ruky brok, ke konci seriálu zase mizí zapomenuté stejně jako celá apokalyptická vsuvka se Stavrosem). *** Kolem a kolem je to veliká, ale nenaplněná možnost, a ráda bych se dočkala toho, kdyby to vzali jako hozenou rukavici třeba samotní Coeni (nebo autorský tým Dextera či nakonec kdokoli jiný) a dotáhli ten nápad i scénáristicky a formálně do skutečně vytříbené podoby, ačkoli je mi jasné, že se to nejspíš nestane. Banálně, byť furiantsky nakročeně promrhaná příležitost. Ten naznačený a dílem rozvedený potenciál zůstává vzrušující, o to více lituji nakonec tolik zfušované realizace. (13.01.2015) (menej) (viac)