Motýle

Pestrobarvec nabízí rozhodně důmyslnější podívanou, než byste čekali od pocty sexploatačním filmům Jesúse Franca, která sleduje dvojici masochistických leseb-lepidopteroložek. Ve skutečnosti jde o decentní vztahovou studii, zamýšlející se nad tím, jaké kompromisy jsme ochotni učinit, a jak velké části svého pohodlí jsme ochotni se vzdát kvůli rolím, které hrajeme k potěšení svého partnera. Chceme víc, aby osoba, kterou milujeme, byla šťastná, nebo aby byla s námi? ___ Během prvních minut sledujeme strohou komunikaci dvou žen, které se možná vůbec neznají a možná jde o paní domu a její služebnou. Cynthia a Evelyn se ve skutečnosti znají velice dobře na to, aby věděly, po čem ta druhá touží. Jejich soužití získalo formu ritualizovaného přehrávání omezeného množství situací. Emocionální napětí vyplývá z drobných variací v opakujících se scénách, které jsou na základě měnících se kontextu jednou vzrušující, podruhé vtipné nebo smutné, a jejichž podobnost vyvolává pochyby ohledně časové souslednosti záběrů. Strickland si pohrává se záměnami rolí a s nepatrnými posuny akcentu a zkoumá tenkou hranici, oddělující erotické od fádního. Původně možná vzrušující sadomasochistické hry na dominanci a podřízenost se změnily v rutinu, jejíž vinou jednotlivé dny splývají hrdinkám i divákovi. ___ Vztah s funkcemi rozdělenými stejně jasně, jako jsou klasifikováni všudypřítomní motýli, postupně vyjevuje své trhliny. S porušováním pravidel se začíná měnit také uhlazený styl a vyprávění filmu. Přísnou sevřenost vytlačuje větší formální neukázněnost. Jako kdyby režisér nad filmem ztrácel kontrolu. Nikoliv. Záměrně se jí zříká, aby nás upozornil, že sledujeme film, řídící se v zájmu většího porozumění stejně jako vztah určitými schématy. ___ Omezení fikčního světa Stricklandovi umožňují motivovat jednání postav téměř výlučně v návaznosti na erotiku a soustředit veškerou pozornost na perverzitu mocenských sexuálních her. V podstatě si vytvořil experimentální laboratoř, ve které může zkoumat chování dvou spárovaných lidských samiček pod tlakem. Podobně jako ve Fincherově Zmizelé, také v Pestrobarvci tvoří základní podmínku k udržení dlouhodobého vztahu ochota vyjednávat a odpouštět druhému to, kým ve skutečnosti je. Nejednoznačný konec filmu může značit ústup z pozic a uzavření oboustranně přínosné dohody, stejně jako započetí nového, nic neřešícího cyklu. ___ Pestrobarvec v tradici starých dobrých evropských artfilmů nic nezjednodušuje, nepodsouvá a nejde nám vstříc. Koláž různorodých stylů a žánrů neslouží výhradně k vyprávění příběhu, ale ve velké míře také k vytváření jedinečné atmosféry na pomezí reality a snu, ne nepodobné atmosféře Buñuelovy Krásky dne. Pocit, že jedna nebo druhá z žen, na jejichž hledisko je film po celou dobu vázán, opouští své tělo, zesilují časté záběry odrazů ženiných tváří v oknech a zrcadlech. Hypnotizující je i soundtrack a narkoticky pomalé tempo vyprávění. Také diskontinuitní řazení scén vyvolává dojem, že se hrdinky volně pohybují časem a prostorem. Možná pro svou unikavou, na dráždění smyslů založenou povahu, možná proto, že uvízly ve spirále přehrávání stále týchž scénářů. ___ Nehledě na to, jak moc naše snahy vytvořit dokonalý vztah připomínající sadomasochistické psychosexuální melodrama, pořád jsme aktéry komedie. Pestrobarvec petrklíčový tohle (a mnohé další) říká tak podmanivě, že mi pár hodin trvalo, než jsem se z jeho světa voňavého prádla, hebké kůže a lahodných čokoládových dortů vrátil zpátky do reality. Rozšířená verze zde. 85% (21.04.2015) (menej) (viac)