Let’s Dance 5

Nebojím se dát odpad. Proč bych měl? Když je film sračka, tak je to sračka a hotovo. U pětky si musím postěžovat na totálně nudnou choreografii, zatímco u předchozích dílů jsem tenhle problém řešit nemusel. Taky mi nesedl soundtrack a celkově výběr songů, což je spíše individuální, ale svěřit se s tím můžu. Ani nepomohlo přinést na scénu známou tvář, Brianu Evigan. Nejlepším dílem zůstává čtyřka. Ta měla alespoň hlavu a patu. (28.10.2014)

Z počátku docela zajímavé série, kdy se s odstupem času docela divím, jak jsem jednotlivé díly kladně hodnotil, je nyní bezvýznamný produkt plný klišovitých frází s vážně přihlouplým scénářem a předvídatelným dějem. V některých případech jsem se divil, zda jde ještě o tanec a nějakou smysluplnou choreografii. Dvě hvězdičky dávám proto, že jsem na to hodný. Něčím je to svým způsobem pořád sympatické a vtipné, bavila mě postava Adama G. Sevaniho a líbila se mi scéna ve starém zábavném parku. Některé scény by celkem zaujaly jednotlivě jako klipy na YouTube a má to více méně obstojný a kupodivu docela neotravný soundtrack. Celkově už to ale vnímám jako zbytečnou blbost. (09.08.2015)

Už je tu 5. Step up v pořadí. Spojili hlavní herečku ze 2. a hlavního herce ze 4. a je to tu zas a znova. Ač příběhově už od toho člověk nemůže nic čekat, tak hudebně a tanečně - o čemž tyhle hudebně-taneční filmy logicky jsou - je to zase něco kapku jiného a opět dobré. Srovnání všech od nejlepšího po nejhorší? Jednička, čtyřka za 5* a potom 2, 3 a 5 jsou tak na stejné úrovni za nějkteré 3,5 některé 4*. (07.02.2015)

Break danci rozumím asi jako odstřeďování mlíka, ale poznám, když se opakují furt ty samé pohyby, když chybí pořádné hromadné choreografie a když hraje samá hnusná hudba. To mně u tanečního filmu přijde podobně nešikovné, jako kdyby fotbalista nevěděl, co je to ofsajd, kulhal a ke všemu ještě útočil na vlastní bránu. (New Plymouth, NZ) (27.11.2014)

Asi tady budu se svým hodnocením svítit jak monokl na oku průměrné arabské ženy, nicméně nemohu jinak. Série Step Up se mi poměrně líbí, byť mě trojka a čtyřka minula, avšak pětku jsem si nemohl odpustit z důvodu návratu talentované Briany Evigan. Street dance mám totiž velmi rád, primárně pak styly locking a popping, ale sám se moc o tanec nepokouším, lidé si mě pak pletou s Halinou Pawlowskou při epileptickém záchvatu. V rámci struktury jednotlivých choreografií si nemůžu prakticky vůbec stěžovat. Jsem choreografií nadšen dokonce tak moc, že jsem schopen Step Upu odpustit i tu naprosto otřesnou, tupou, šablonovitou dějovou výplň. Mohu vám konstrukci oné šablony, která se dnes cpe do čehokoliv, co potřebuje zoufale vyplnit stopáž, elementárně popsat. Na začátku se sejde skupinka ambiciozních lidí s vytyčenými cíli, chutí něco dokázat a někam prorazit. Dají se tedy dohromady, rozjedou svoje ušlechtilé plány a vše šlape krásně jak Isabelle Nováková, hrdá držitelka ocenění Kurva měsíce leden. Uprostřed se samozřejmě všechno kompletně posere tak moc, že smočí kapesníček i nejeden irácký militantní terorista. Všechny postihne obrovská nepřízeň osudu, zklamání se v sobě samých, štěstí odejde vdál, třpyt v očích pohasne, duha bude málo barevná a naděje zemře společně se psem, jejich nejlepším přítelem, kterého museli pod nedostavěným mostem během ukrutné vánice sníst. Zkrátka všechno v piči. No a na konci zase slunce vysvitne, motýlci křídly zatřepotají a osud nešťastné protagonisty zasype dárkovými balíčky s instantním štěstím. Za tohle by se styděli i tvůrci Esmeraldy. Bohužel však každý má pro něco slabost, nechte mě se tedy rozněžnit a nasolit tady hezké čtyři hvězdičky. Guilty pleasure. (29.08.2014)