Kung Fury

Nejmužnější film v historii lidstva a prozatím nejlepší film roku 2015 (Roku Béčka podle čínského kalendáře) nakonec trpí naneštěstí tím, že se nepodařilo nalézt mezi dnešní zženštilou a celkově odporně dekadentní populací prostředky na větší prostor než ten půlhodinový. Tohle klidně budu dávat příštím generacím jako příklad toho, co s naší společností bylo zle a kde (a kdy) začal ten úpadek :) Švédští tvůrci se ale rozhodli, že se prostě tedy tak trochu na všechno vykašlou, nebudou se snažit na úkor toho, co bylo od počátku hlavním úkolem tohoto filmu, budovat nějaké dramatické oblouky a vyprávěcí kostlivce a hodí na své fandy jen a pouze ty nádherné nerdí hračky, cheesy nápady, tzv. "holy shit" materiály a všemožné nenormální céčkové šílenosti, které ve svých nenapravitelně nostalgických, dětských a neuvěřitelně krásných myslích vyplodili. A počkají na reakci. Popravdě? Je to art, moderní umění v retro hávu, kulervoucí bouře boha Thora (biceps). První desetiminutovka byl jeden větší nerdgasm (napsal bych velký, jenže já je mívám často opravdu obří, je to prý nemoc :( ) A dál to zpomalilo jen o kousek, stále to byl ten nejlepší a nejmagořivější sen, který se člověku zdá po maratonu Terminátora, Návratu do Budoucnosti, Robocopa, Univerzálního vojáka, šaolinské série, Hongkongu, Smrtonosné pasti a zbraně smíchaných s grindhousem a exploitation filmy při poslechu synthwave. Tvůrci hodili celý tento 80tkový Hollywood a spol. do jednoho mixéru s hudební scénou o budoucnosti, která nikdy nebyla a vytvořily tak naprosto absurdní mix over-the-top audiovizuálu (přesycené barvy, nasvícení, kazy VHS na televizi, spojení retro CGI pozadí, herců a "vlepených" rozpohybovaných kartonů), prkenných a hrozně hrajících, neodolatelně stylových postav (Sandberg je prostě... Kung Fury!) a výborných akčních sekvencí, které se nebojí dokonce ani superhrdinských megamlátiček (ach, bohové Asgardu, proč jste svým severským synům nehodili nějaké to zlato) a ani nápadité 2D akce s choreografií Mortal Kombatu. Nemohu, nemohu filmu vytýkat to, že se s postavami sžít na tom malém prostoru nedá a ani nejsou lépe představeny, jediné, co bych mohl mírně vytknout, je část verbálního humoru v druhé polovině, který sklouzl až nenápadně blízko té hranice mezi nadsázkou a trapností, či ji dokonce překonal. Ale na druhou stranu, vzhledem k tomu, že tohle byla právě brutálně nadsazená pocta úžasným béčkovým 70. a 80. létům, industriálním ponurým vizím budoucnosti a jednomu z nejlepších hudebních období vůbec. Kdyby byla hudba použita ještě trochu umněji (střih i vzhledem k rychlému skákání scény za scénou k ní není někdy milosrdný) a případně přizvali k tvorbě soundtracku takovou Power Glove, asi bych už i slintal po svém pyžamu. Takhle se to nepovedlo, monopol zůstává Krvavému Drakovi. PS: Chtěl jsem v jednu chvíli dát 4 místo 5, ale náhle se vedle v oblaku ninja dýmu z Zakázaného království vedle mě objevil David, sedící na létajícím mráčku s fotbalovým míčem Německa u nohou a špičatým bílým vousem, majestátně mu splývajícím až na prsní svaly, namířené jako zbraně proti mě a se slovy "Don't Hassle the Hoff" mě bodal svým plovákem. A kolem poletovali rozkošní andílci a taky KITT. Tak jsem si okamžitě vzpomněl kdo je jediný True Survivor (falešného Norrise se nebojím od doby, kdy se oholil) a kdo zachránil i ten tampon z ananasu na dně moře (kdo si to nepouští a nezpívá při znělce, je Thajská prostitut) a okamžitě jsem s silným soustředěným pohledem zaměřil na duchovní cestu za hledáním přes 9000 hvězdiček. POMOžel, v žádné sféře jsem nic takového nenašel, ale za to jsem našel svého zvířecího ducha - křečka! Vždy jsem byl předurčen bílému žraloku, medojedovi nebo křečkovi, takže jsem učinil svým předkům zadost! Tímto jsem oprávněn žádat od tvůrců sequel, Kung Fury: Revenge of Laser Raptor. (8. komentář) PPS pro Lachtana: Ale vůbec ne krypto-nacistické spiknutí, je to síla prsních svalů Davida Hasselhoffa! (29.05.2015) (menej) (viac)