Osem hrozných

Na tuhle variantu jsem (kupodivu) před několika lety vůbec nemyslel, ale můj vztah k Tarantinovi se nejspíš začíná vracet na začátek. Tvůrcův typický film, kde je všechno, co čekáme, a zároveň nic, co by mě ještě ohromilo. Pátrání po pachatelích otravy a masakru ve stylu Agathy Christie je pouze statováním, dialogy o americké občanské válce působí jako přednáška profesorů, jako vodítko k tomu, co chce Tarantino říct, stačil dlouhý záběr na Boží muka či ten zmačkaný Lincolnův dopis. Od Djanga další sešup dolů. Nezklamal pouze Maestro Morricone. (19.01.2016)

Jeden z mojich restů, do kterýho se mi chtělo asi jako panně do prvního análu. Ono jít čumět na film co má tři hodiny s tím, že první hodinu a půl se jen žvaní, to nezní zrovna 2x působivě a i když já sama umím yntelechtuanálně tlachat třeba den v kuse (na koksu až tři dny), tak sem všem hroznejm vytrvale odolávala. Každopádně co má rákoska dělat, když zas kvadrilion filmů odložili na dobu po kunda viru. Tak sem se teda uvelebila v posteli, připravená, že u toho maximálně vytuhnu a pustila si Karantýnovku. Mno a Kventýn mě překvapil a i když ve filmu jsou některý dialogy tak natahovaný, že na místě danejch postav bych už místo odpovědí střílela, jen aby dotyčnej zavřel hubu, tak musím uznat, že většina dialogů byla povedená a celkem mě i bavilo rozplétat kdo je kdo tím, za koho se vydává a kdo kecá až se mu práší od huby. Samo sebou za zdrojem všech problémů zas hledejte čubku a negra. Joooo jo, prostě opět tu máme to krásné slovo KDYBY. Páč kdyby se Russell z Kurtu na Samíka vysral a nevzal ho do dostavníku, tak by sice i tak dost lidí mělo posranej den ALE zaručeně by neměli všichni posranej den. Každopádně chválím herecký výrony, hlavně Samíka, Kurtíka, Goggíka a tu čubku Jennifer, která tu zvrácenou svini zahrála na pána. Že tam v druhý půlce filmu čvachtaj litry krve, to je jasný asi všem, každopádně film baví jako celek a divák tak první hodinu a půl netrpí (jak sem se bála), ale je spokojen celou dobu. Na závěr moudro dne - Ani vykouření černýho kokota vás od zimy nezachrání, tak chcípejte s hrdostí a ne s ptákem v hubě, zvlášť pokud jste muž. (17.09.2020)

Wyomingskou chatovou zabijačku, co nebere ohled, jestli je prase Yankee, Rebel nebo cabron, lze rozdělit na dvě nepříliš symetrické půlky. Ta první expoziční je poměrně povislá a její náplní je před zrcadlem stojící nahý bílý negr Tarantino, kterého už z toho kontaktu s vlastním dingusem musí bolet dlaň. Ta druhá, o poznání pevnější, je očekávaně explicitní a podvratná a od okamžiku, kdy černý Hercule Poirot začne vyšetřovat travičství a protivníky vycukávat historkami o svém teplotním tělesu, i místy zábavná. No a mezi nimi je Hnědý věnec, kterým prolézají davy nekritických fandů a přitom by si maximálně zasloužil utřít za tu svou zesebeposranost Abovým psaním.. Je zvláštní, že o trup výš se nachází orgán, který si ve své skromnosti už přes padesát let drží laťku a bez něhož by Osma plná nenávisti ztratila několik motorických funkcí (ústřední hudební motiv ďábelsky zlověstný, doprovod scény pochodu nahého zajatce po sněhu zase připomene pouštní „Il Deserto“ z Hodný, zlý a ošklivý). Vlastně může i působit jako vzor pro režiséra, co si užívá uměle udržované aury geniálního scénáristy a jehož dílo má trvale sestupnou či stagnující tendenci. Co jsem napsal o Tarantinovi u Djanga, platí i teď, jen se to víko rakve možná nepatrně pootevřelo.. (02.02.2016)

Osm hrozných je vůči Djangovi, co byla dvojka Kill Billa vůči jedničce - a coby kontrast to funguje docela obstojně. Osobně mě to ale v první polovině úspěšně uspávalo a nebaví mě už každé Tarantinovo rozhodnutí (absolutně zbytečná flashbacková kapitola nesdělující jedinou novou informaci) obhajovat podvratným tvůrčím záměrem. Plně ale chápu, že někoho tahle hra uspokojuje. A v podstatě výhradně o tom už Tarantinovy filmy jsou - o hledání objektivních důvodů, jak z těch režijních podivností (nevykreslené postavy, nekonečné tempo) udělat geniální myšlenky, z nichž některé smysl skutečně dávají a některé už jsou šílená nadinterpretace. Druhý den po zhlídnutí jsem vůči tomu smířlivější, protože nuda je první dojem, který má tendenci odpadat, a v hlavě zůstávají silnější scény a těch pár hlášek. Ale vydržet to ty tři hodiny znova? To radši ani ne. 70 % (06.01.2016)

Proč to má proboha tři hodiny?! Glorious 70mm format a proslulý Ennio spláchnuti do hajzlu kvůli těžce nevěrohodné historce (ten plán a jeho realizace snad ani nedávají smysl, ne?), která sice nabere ke konci pořádné grády a aspoň jako intenzivní gorefest zapůsobí i v teatrálním aranžmá, dobrou hodinu prázdných tlachů by ale jakémukoliv jinému jménu škrtli a omlátili o hlavu. Tarantino ale není obklopen producenty, dramaturgy a scriptdoctory, ale jen svými fanoušky, takže tu narcistní dialogovou exhibici může rozjet naplno. Pokud tímhle vzniká napětí, tak hlavně mezi divákem a počtem klimbnutí. (05.01.2016)