Matka a syn
Mat i syn
Mutter und Sohn
Obsahy(1)
Vážně nemocná matka pomalu umírá v péči svého dospělého syna. Kromě nich dvou není ve filmu jediný další člověk. Vzájemně se milují tak intenzivní láskou, že je až fyzicky citelná, a prožívají obavy ze vzájemné ztráty. Kromě nich je tu jen prázdný dům, ztracený v liduprázdné krajině. Okolní příroda se všemi barvami, tvary a zvuky se však zdá být plnohodnotným hrdinou filmu, zastupujíc tu symbolicky princip samotné a všudypřítomné Matky Přírody. Matka i syn s ní vedou němý, intuitivní dialog a ačkoliv je pro ně těžké se smířit s příchodem smrti, postupně pochopí, že možná je ještě naděje v dimenzích, které přesahují pozemský život člověka.
Krehký príbeh o hlbokom pute, ktoré spája matku s jej dieťaťom, sa odohráva v odľahlom vidieckom dome uprostred zelených lúk a lesov. Na tomto opustenom mieste sa mladý muž láskyplne stará o svoju umierajúcu matku. S tichou samozrejmosťou jej vracia nehu a opateru, ako keby sa staral o malé a bezvládne dieťa. Matka so synom takmer bez slov spomínajú na lepšie časy a vzájomne si dodávajú odvahu pred odlúčením, ktorého nevyhnutnosť si obaja uvedomujú. Režisér Alexander Sokurov prostredníctvom sugestívnych poetických obrazov zachytil intimitu vzťahu matky a syna i smútok zo smrti najbližšieho človeka. Pri kompozíciách širokej krajiny sa inšpiroval maliarskymi plátnami, medzi inými aj metafyzickými krajinami nemeckého romantického maliara Caspara Davida Friedricha. Spolu s pôsobivým využívaním zvukovej stopy sa mu podarilo vytvoriť elegickú meditáciu, ktorá scitlivuje zmysly diváka pre obrazy a zvuky života, prírody, medziľudských vzťahov i smrti. Na MFF Berlinale film získal Cenu ekumenickej poroty, na MFF v Moskve Zvláštnu cenu poroty, Cenu Andreja Tarkovského a Cenu FIPRESCI. Alexander Sokurov je jedným z najvýznamnejších súčasných filmárov. V roku 1995 Európska filmová akadémia zaradila Sokurova na zoznam 100 najlepších režisérov sveta. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (54)
Film jako stvořený pro milovníky krajinek, silných lidských pout a osudů. Možná vrchol možností "uměleckého" filmu, ale pro mě bohužel jen relativně krátká výprava za "velkým mistrem" Sokurovem. Přestože mé hodnocení je nízké, je způsobeno čistě subjektivním dojmem, nepřítomností výraznějšího děje a nadbytkem poetického rozjímání. Mě ty malebné záběry přišly o ničem a sledování vztahu postav jen prázdné čekání na smrt... Mé city tentokrát šli jinou cestou... Matka a syn je však také příkladnou ukázkou, jakým filmům škodí průměrování hodnocení, protože uživatelé, kteří podobný typ filmů vyhledávají budou více než spokojeni (z doslechu:)) a ti ostatní jen nechápavě kývat hlavou z prožité nudy a čekání. Já se přiznám, že tentokrát spadám do té druhé kategorie... Kolik ale uživatelů dává 4* jen kvůli poetice, kterou sami třeba ani hlouběji nechápali?(možná časem druhý pokus) ()
Čoveče, já ti to ani nedokoukal. Došel jsem z nedaleký osvěžovny nalitej jak carskej důstojník a dobrých dvacet minut jsem s Matkou a synem zuřivě zápasil. Nešlo vyhrát - usnul jsem zmožen sedmi pivy (alkovýkonnost již není co bývala, uznávám). Každopádně za týden to zkusím se Sokurovem znovu - jen jinak a (snad) lépe... ()
Andrej Tarkovskij + Ingmar Bergman + Béla Tarr = Alexander Sokurov. Nesmírně citlivě a přitom krutě pravdivě natočený snímek ruského režiséra Sokurova, jehož tvorba mi po dlouhou dobu zcela unikala. "Následník" Andreje Tarkovského velkého Mistra velmi uznával, natočil o něm dokonce celovečerní dokument Moskevská elegie. Sám Sokurov tíhne k minimalismu, což se projevilo v plné síle i v tomto snímku, konstruuje až nesnesitelně dlouhé záběry, čímž se částečně podobá stylu Bély Tarra. V Matce a synu jsou postavy staženy do pozadí, jde především o dokonale komponované záběry, které připomínají spíše malbu než filmový obraz, a jimi vyvolané pocity. Postavy mi přišly spíše emocionálně vyprahlé, i když v jednom osobním momentu jsem na chvíli zapochyboval. Na jednu stranu malá stopáž, na druhou velmi hutný film, při závěrečných titulcích jsem měl pocit, že mám za sebou film s minimálně 150 minutami. To ale nemyslím v negativním slova smyslu, spíše naopak. Ještě menší osobní poznatek nakonec. Obraz hluboce zkroušeného syna stojícího v travnatém porostu a ohlížejícího se na v dáli jedoucí vlak patří k nejsilnějším a nejemotivnějším scénám, jaké jsem kdy viděl. Syn, jako by se pomalu smiřoval s odchodem matky na věčnost, vlak již dojel do její cílové stanice. ()
::::::::::::::::::::::::::::::::: Tak tohle opravdu nevím, jak hodnotit. Z jistého pohledu to byla opravdu nuda, ale poetické filmy jsou spíše nudné. Záleží opravdu na úhlu pohledu. Já poetické filmy mám rád, ale tohle mě moc nevzalo. Zase když se na to dívám z jiného pohledu a úhlu - třeba jako uživatel Hirnlego, tak je to naprosto skvělý film. Fakt nevím jak todle ohodnotit, proto tenhle film zůstane ode mě "nedotčený". Co vím ale naprosto jistě je, že mě film neskutečně zaujal a už se těším, až se podívám na Otce a syna. ::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::: ()
ocenenia : MFF Moskva 1997 - Špeciálna strieborná cena ◘◘◘◘ toto musím vidieť ešte raz.... už dávno ma niečo tak nepríjemne nevábilo svojou formálnou originalitou a panteistickým duchovnom ako toto dielo.... na prvé videnie však veľmi náročné - nedokázal som sa 100% sústrediť a preto ani plne naladiť.... a možno je prekážkou aj môj pošramotený vzťah k matke :-/ ()
Galéria (3)
Zaujímavosti (1)
- Film měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě 1997. (Terva)
Reklama