Nonstop party

Běhá vám mráz po zádech při Joy Division? Ujíždíte i po letech na Siouxsie and the Banshees? Fandíte New Order? Asociuje se vám při slovu "tarantule" něco víc než jen pavouk? Taky jste před léty "přitrouble" ;o) poskakovali při Happy Mondays? A v neposlední řadě: oslovila Vás rave-kultura? No, pak NONSTOP PÁRTY je pro vás přímo "povinnou četbou". Skvěle odvedené dílko, které poučí i pobaví. Dokumentární ráz tomuto filmu moc sluší. Scény, kdy Tony Wilson "vyskakuje" z proudu děje a z aktéra událostí se mění v samotného vypravěče, byly fakticky cool. Skvělé historky, Tonyho citáty, legendy z undergroundu i pravdivé příběhy/střípky - to vše dělá z NONSTOP PÁRTY výbornou jízdu a poutavou učebnici historie jedné z výrazných odnoží moderní hudby. (25.11.2004)

Zajímavý film, o kterém vlastně nevím, jestli si myslet, že je geniální, anebo prostě jen tak pitomý, že jako geniální vypadá. Steve Coogan je v roli Tonyho Wilsona naprosto podmanivý, což je ještě podtrženo dobou a formou, jak jsou informace o rozpuku Manchesteru a jeho hudební scény druhé poloviny 70. let podány. (10.06.2016)

V čem je film Nonstop párty zajímavý a ohromně originální? V tom, že vypravěč, onen sebestředný reportér, je zřetelně uvnitř příběhu a účastní se ho. Jenže s tímhle zjištěním se pojí dva paradoxy. Pokud je skutečně uvnitř příběhu, pak adresát, ke kterému se obrací (posluchač), by měl být také uvnitř. Přesto se reportér neustále obrací k nám. Jak to? To je umožněno díky tomu, že má film blízko k dokumentu. A s tímhle zjištěním přichází druhá skutečnost, a to ta, že vypravěč se vlastně zas tak příběhu neúčastní, že přestože je vyobrazen (reportéra jasně vidíme), jeho funkcí je spíš budovat příběh „zvenku" (z pozice strůjce obrazů) a mapovat manchesterskou hudební scénu. Výsledek je ten, že reportér se příběhu částečně zúčastňuje (žije v něm, ovlivňuje ho a vidíme ho) a částečně nezúčastňuje (místy cítíme, že jen vypráví). Co z toho všeho vyplývá? Že teoretik Gérard Genette bude muset přepracovat svoje teorie. ____ S reportérem se pojí ještě tři další věci. Za 1, má přebujelý ego a přetlačuje se s kapelami, o nichž vypovídá, a mnohdy je svým namistrovaným akcentem totálně vyšoupne mimo „rámec obrazu“. Ten dandy, jinými slovy, si zřejmě myslí, že je důležitější než Sex Pistols. Za 2, má reportér mnohem blíž k PR managerovi a sociálním „Watergate“ inženýrovi než k nějakému pokornému Rabovi. A za 3, sice zdůrazňuje, jak je serious a svědomitě sestavuje manchesterskou scénu (zdravím Janu Kománkovou), jenže víceméně to jeho lavírování mezi mýtizací a demýtizací vede k tomu, že člověk má o pravdivosti dokumentu silný pochyby. Všechny ty tři body je ale třeba vnímat jako důkaz zajímavého konceptu filmu, ne jako negativa. ____ Téměř všechny scény ve filmu jsou prvotřídně zinscenované, což je daný tím, že nemají ostrý začátek ani konec a že se ve většině případů ocitáme tzv. uprostřed dění. Krásně to udržuje chod filmu. ____ Nonstop párty mě, nezastírám, chytnul za koule. Jede na stejný vlně jako Velvet Goldmine, Trainspotting nebo Human Traffic a s Ianem Curtisem se vypořádává asi tak desetkráte lépe než šablonovitý Control od image-makera Depeche Mode, Antony Corbijna. (28.09.2008)

Nerozumiem punku, nerozumiem drogám a nerozumiem hudobnému biznisu, ale tento film ma skvele pobavil! Zaujímavým spôsobom mi predstavil éru, ktorú som nezažila a priblížil atmosféru, ktorá vo svojej dobe formovala generácie. Steve Coogan hrá výborne a celý vyzerá, že by sa skôr hodil do rokov sedemdesiatych, než do súčasnosti. Všetky herecké výkony sú veľmi prirodzené, vrátane vulgárneho alkoholika Andyho Serkisa. Neviem prečo, ale napriek tomu, že som človek veľmi odlišný od hrdinov takýchto filmov, jednými z mojich najobľúbenejších sú Human Traffic aj Almost Famous - zároveň ich odporúčam do pozornosti tých, ktorým sa páči Nonstop párty a mali by chuť na viac. (09.09.2005)

Obdobně jako později v Tristramu Shandym zde Coogan coby Tony Wilson předvádí, jak být postmoderní v době, kdy to ještě nebylo v módě (pravda, v době Laurence Sterna to nejen nebylo v módě, ale prostě nebylo). Control je solidní film o Joy Division, ale obzvlášť ve světle této neuvěřitelné jízdy je vidět, jak těžkopádně natočený snímek to je, byť podává velmi autenticky vypadající dobové obrázky. Zde se ovšem ty obrázky hýbou a spíš než věrné jsou rozverné, Coogan perlí s obrovskou bezprostředností a přitom jde o dost sofistikovaný humor, v němž je místo pro narážky na Boethia či Williama Morrise i na feťácké vtípky. (11.08.2009)