Nonstop party

Jediný spôsob ako verne zobraziť históriu je poriadne ju dofabulovať. Nič ako skutočná pravda neexistuje a každý dokumentárny film je konštrukt. Paradokumentárny spôsob akým sa rozhodol Winterbottom poňať obdobie od punku až po ranné deväťdesiate roky je adekvátny a jeho hravá forma pomáha absorbovať všetky bizarnosti a britské sucho humorné situácie. Rozprávač a zároveň hlavný hrdina filmu zosobnený egodeistickým Stevom Cooganom posilňuje sebareflexivitu celého filmu a pomáha symbioticky spájať archívne materiály s hranými pasážami. Takto sa darí režisérovi podporovať anarchističnosť, ktorá je tu vlastne hlavnou témou. Neviem si predstaviť "pravdivejšie" spracovanie undergroundovej manchesterskej scény. Corbijnov Control pôsobí pri Nonstop party ako ďalší film od Daniel Steelovej. (27.05.2012)

Zajímavý film, o kterém vlastně nevím, jestli si myslet, že je geniální, anebo prostě jen tak pitomý, že jako geniální vypadá. Steve Coogan je v roli Tonyho Wilsona naprosto podmanivý, což je ještě podtrženo dobou a formou, jak jsou informace o rozpuku Manchesteru a jeho hudební scény druhé poloviny 70. let podány. (10.06.2016)

Najskôr k toľko diskutovanému stvárneniu Iana Curtisa. Myslím, že porovnávať po tejto stránke 24 Hour Party People s Control je absolútne irelevantné práve kvôli tomu, že zatiaľ čo cieľom Corbijna bolo ukázať divákovi, že Ian bol nielen obrovský umelec, ale že mal aj srdce, priblížiť jeho ľudskú stránku. Zamerať sa aj na osobnejšie aspekty nevyliečiteľne chorého pasívne agresívneho človeka, ktorý nedokázal prijať ako sám seba, tak aj kohokoľvek iného. Oproti tomu 24 Hour Party people je dokumentaristicky spracovaným obrazom toho, "ako to šlo". Coogan v roli Tonyho Wilsona exceluje a áno, páči sa mi aj výkon Seana Harrisa, pretože po zhliadnutí dokumentu o Joy Division (čo bolo až po mojej dogmatizácii Controlu :-) )som nadobudla predstavu Iana takéhoto, Iana zachmúreného, nahnevaného na celý svet, ponoreného do vlastnej hlavy z ktorej vychádzali brilantné texty. No nie sú to len JD, ktorí ma v tomto snímku upútali, samozrejme celkovo mi to sadlo a dobre známe punkové nášlapy spríjemnili deň. (01.08.2011)

V čem je film Nonstop párty zajímavý a ohromně originální? V tom, že vypravěč, onen sebestředný reportér, je zřetelně uvnitř příběhu a účastní se ho. Jenže s tímhle zjištěním se pojí dva paradoxy. Pokud je skutečně uvnitř příběhu, pak adresát, ke kterému se obrací (posluchač), by měl být také uvnitř. Přesto se reportér neustále obrací k nám. Jak to? To je umožněno díky tomu, že má film blízko k dokumentu. A s tímhle zjištěním přichází druhá skutečnost, a to ta, že vypravěč se vlastně zas tak příběhu neúčastní, že přestože je vyobrazen (reportéra jasně vidíme), jeho funkcí je spíš budovat příběh „zvenku" (z pozice strůjce obrazů) a mapovat manchesterskou hudební scénu. Výsledek je ten, že reportér se příběhu částečně zúčastňuje (žije v něm, ovlivňuje ho a vidíme ho) a částečně nezúčastňuje (místy cítíme, že jen vypráví). Co z toho všeho vyplývá? Že teoretik Gérard Genette bude muset přepracovat svoje teorie. ____ S reportérem se pojí ještě tři další věci. Za 1, má přebujelý ego a přetlačuje se s kapelami, o nichž vypovídá, a mnohdy je svým namistrovaným akcentem totálně vyšoupne mimo „rámec obrazu“. Ten dandy, jinými slovy, si zřejmě myslí, že je důležitější než Sex Pistols. Za 2, má reportér mnohem blíž k PR managerovi a sociálním „Watergate“ inženýrovi než k nějakému pokornému Rabovi. A za 3, sice zdůrazňuje, jak je serious a svědomitě sestavuje manchesterskou scénu (zdravím Janu Kománkovou), jenže víceméně to jeho lavírování mezi mýtizací a demýtizací vede k tomu, že člověk má o pravdivosti dokumentu silný pochyby. Všechny ty tři body je ale třeba vnímat jako důkaz zajímavého konceptu filmu, ne jako negativa. ____ Téměř všechny scény ve filmu jsou prvotřídně zinscenované, což je daný tím, že nemají ostrý začátek ani konec a že se ve většině případů ocitáme tzv. uprostřed dění. Krásně to udržuje chod filmu. ____ Nonstop párty mě, nezastírám, chytnul za koule. Jede na stejný vlně jako Velvet Goldmine, Trainspotting nebo Human Traffic a s Ianem Curtisem se vypořádává asi tak desetkráte lépe než šablonovitý Control od image-makera Depeche Mode, Antony Corbijna. (28.09.2008)

Joy Division, New Order, Happy Mondays, Clash, Sex Pistols, Siouxsie and The Banshees, Buzzcocks...doba, kdy muzika přicházela stále s něčím novým, kdy se v rámci New Wave rozjíždí punk, new romantic, gothick rock, kytarová indies scéna (Stone Roses, Inspiral Carpets), EBM, ska a postupně taneční scéna a pořád pryč až do doby, kdy všechno začíná jít do kopru a hudební mrtvolu dorazí internet. Při zpětném pohledu více než komedii vidím tragédii, na druhou stranu ta svoboda - sex, drogy a muzika (nejen rock) - se už nikdy nevrátí. Lituji, že jsem nezažil na vlastní kůži anglické kluby té doby, nebo alespoň americký CBGB. Dnešní neposlouchatelné sračky způsobují, že hudba místo vývoje stojí a vrací se skupiny a zpěváci 80.let. Byla to fajn muzika, ale kam tohle povede? Nejlepší je nálet otrávených holubů. ,,Žrádlo pro králíky! Jo, chtěl bych bejt jak voni při šukání, ale to žrádlo stojí za hovno!" (28.11.2013)