Annabelle

Annabelle předepisuji povinně ke zhlédnutí všem těm mnohým pochybovačům, podle jejichž slov se subžánr duchařského hororu (jediný v pravém smyslu slova horor) vyčerpal a žádný nový takový snímek už nemůže nabídnout nic než klišé a předvídatelná vyprávění příběhů podle velmi limitovaného repertoáru šablon. tak to totiž přesně není. nemluvím přitom o nějaké iluzorní originalitě námětu o prokleté panence. předměty zastupující a ztělesňující jinak neviditelné zlovolné síly jsou v hororech přeci obvyklé, ať už je to panenka, tajemná skříňka (Kletba z temnot), filmový záznam (Sinister), zrcadlo (Oculus) či jiné. ony předměty navíc neslouží coby prostředky k vyvolání kýženého děsu, ale spíše jen nenápadně rozdmýchávají atmosféru nepříjemného lepkavého napětí, vyvolávají nervozitu z očekávání dalšího dění a v neposlední řadě mají na svědomí ten metaforický mráz přebíhající po zádech, zatímco opravdové zdroje hrůzy přicházejí odjinud. s konvencemi žánru (a zmíněným repertoárem šablon) a tedy i očekáváním diváka lze totiž pracovat tvůrčím způsobem. neplatí, že s trochou zkušenosti svede divák předvídat nejen vývoj děje, ale i emoční vývoj scén, pokud tvůrci vědí, jak s konvencemi dovedně a samozřejmě cíleně manipulovat. /// Annabelle například na povrchu připomíná relativně nevyčnívající konvenční žánrovku, ale při jejím o trochu soustředěnějším sledování vychází najevo, že si s pravidly žánru a přeneseně i s divákem velmi uvědoměle, místy dokonce velmi odvážně pohrává. okamžiky napjatého očekávání nechává tu zcela "vyšumět", tu je prozměnu pouze protahuje dost dlouho na to, aby divák v klimax přestal doufat a ten pak posléze přichází neočekáván se zpožděním a zastihuje diváka se "sklopenými štíty". tolik lapání po dechu, nehtů zarývajících se křečovitě do opěradel křesla, úlevných výdechů při změně nálady v následující scéně a nuceného smíchu ve snaze o uvolnění doléhajícího napětí jsem v kině dosud nezažil a to prosím chodím na duchařské horory při každičké příležitosti. naopak tam, kde divák hrůzu nečeká, třeba proto, že scéna začíná otřepaným klišé, divák v ní rozeznává cosi nudně povědomého a cítí se díky tomu sebevědomě, tam se často dočkává vůbec nejvýživnější odměny. jako jeden příklad za všechny uvádím scénu ve sklepě, která dobře ilustruje i výše zmíněnou troufalost k divákovi a hravý přístup k frekventovaným klišé. nebo ne, ještě jeden příklad si neumím odpustit: okamžik s děvčátkem probíhajícím skrz dveře. nevěřte ani na malou chvíli žádnému z těch lhářů, kteří tvrdí, že to čekali. /// v kontextu mnoha vynalézavých hororů posledních let si již divák nemůže být jist ani postavami, které jsou v případě Annabelle charakterizovány zpravidla jednou ze dvou metod: (1.) stereotypizací v souladu s tradičnmi modely (např. starostlivý, plně oddaný a ve všem nápomocný manžílek ve spíše druhořadé úloze), která ovšem může být úmyslně zavádějící a takové postavy pak budou v poučeném divákovi tak jako tak vyvolávat podezření, či (2.) pomocí dvojznačných indicií (např. sousedka, která ve výloze svého knihkupectví vystavuje knihu vítající svým titulem ďábla - jak příhodné rozpoznávací znamení pro spřátelené členy satanských sekt, chtělo by se říct). takové jsou ovšem zavádějící téměř vždy, přičemž na tak trochu alibistické scenáristy vinu svést nelze, jedině na divákovu aroganci a předpojatost. mea culpa, dodávám za sebe. /// scénář je vlastně skomponován z tolika zákeřných (zdánlivě) nahodilostí, až může budit dojem, že vděčí za svůj vznik jakémusi zlému demiurgovi. tolik se ve filmu hovoří o Bohu, a přesto se zdá, že fikční svět Annabelle (a snad tím pádem i souvisejících filmů) musel stvořit nikoliv on, ale naopak Satan. o to spíše je v závěru cítit nemalé promile ironie - vždyť způsob rozuzlení při důsledném výkladu znamená vítězství pro démonické síly - a probuzení do reálného světa po skončení projekce teprve přináší tu pravou úlevu. divákům zbývá jen doufat, že na nich během sledování neulpěla žádná poskvrna. vždyť to nakonec byl jen trochu znepokojivější filmík na téma mateřské lásky, nebo ne? (90%) (13.10.2014) (menej) (viac)

Koho zajímá, jak to bylo s okultní panenkou ještě předtím, než doputovala k lovcům záhad manželům Warrenovým, má možnost. Nápad natočit prequel k slavnějšímu "kolegovi" V zajetí démonů", sice plně nevyužil svůj (strašidelný) potenciál, ale nějaké to své osobní Zlo určitě má. James Wan o záměru věděl, když film produkčně zaštítil. Nejedná se tedy o případ filmu parazitujícím na svém předchůdci, jemuž je paradoxně předchůdcem. Panenka se dostane k manželům Formovým, kteří očekávají svého prvního potomka, jako dárek pro manželku. Netrvá to dlouho a panenka přinese svým majitelům neštěstí, když do jejich domu vtrhnou vyznavači satanského kultu a obyvatelka domu utrpí bodné zranění. Nikdo totiž netuší, že panenka si vypěstovala posedlost na své původní majitelce - malé holčičce Annabelle a nyní postupně (psychicky) odrovná své nové majitele. Do natáčení se zřejmě nikdo moc nehrnul, a tak režijní post připadl neuměteli John R. Leonettovi, který je vyhlášeným kameramanem, ale o to horším režisérem. Toho s Jamesem Wanem zřejmě pojí společná záliba ve škodlivých a nevzhledných panenkách. Leonetti totiž před lety kameramansky přičichl k Chuckymu, konkrétně k jeho třetímu pokračování. Problém je, že od té doby razí standardně televizní režijní postupy, které jsou na plátně hodně znát a jsou nedostačující. Film nezřídka vypadá jako kvalitní video film, který se v kinech ocitl jen díky možnosti komerčně uspět zásluhou svého komerčně úspěšného "bratříčka". Video vyznění se podřídilo i herecké obsazení, které je na kino snímek slabé. Zaujme hlavně herečka v hlavní roli, Annabelle Wallis, a to nikoliv svým hereckým výkonem, nýbrž tím, že její křestní jméno koresponduje s názvem filmu. Leonetti vyznává standardní postupy béčkových produkcí hororů z přelomu let osmdesátých a devadesátých, což je jev prakticky dnes již vzácný. Naštěstí z toho nevyšlo úplně obehrané strašení. Minimálně při dvou lekačkách vyletíte ze židle. Lekaček je slušná porce, strašení ani tempo nepolevuje, ale zato mrtvol je jak šafránu v hororové zahrádce. Panenka svoje účastníky zájezdu šetří. Pohybuje se z místa na místo, tváří se potměšile, ale všichni zůstávají živí a akorát jsou z ní na prášky. Trademark osmdesátek v podobě kněze, co chce manžele zbavit zla a přitom se obětuje, už byl solidně zprofanovanou záležitostí. A i démon, co se postupem času zjeví, je spíše provařenou proprietou. Všiml jsem si určitých dobových nesrovnalostí. Příběh se odehrává na počátku sedmdesátých let, ale moc je nepřipomíná. Je rovněž diskutabilní, zda v té době byla sonografie na takové špičkové úrovni, jakou prezentuje. A když jsme u těch nesrovnalostí, tak hrdinka má těhotenské bříško asi ze železa, neboť do něj byla jednou razantně bodnuta, podruhé při úprku na něj fest upadla a miminko se narodilo bez komplikací a zdravé. Pokud vás baví strašidelné horůrky, jejichž protagonistou je panenka, co se samovolně přesunuje z místa na místo a vrátí se k vám, i když ji vyhodíte do popelnice, je dost možné, že si s tímhle počinem užijete echt strašidelnou hodinku a půl. 60% (05.04.2015) (menej) (viac)