Mefisto

S ďáblem se nedá smlouvat. 1) Předlouhý film přecpaný divadelními monology je zřejmě určen divákům, kteří se chtějí v klidu zamyslet nad polopaticky podanými příměry a pravdami o paralelách divadla a theatra mundi._____ 2) Herci, dramatikovi a homosexuálovi Klausu Mannovi posloužil pro napsání částečně autobiografického příběhu jeho pravděpodobný milenec, herec Gustaf Grundgens. Tento pruský státní rada za nacistů pomáhá po válce obnovovat divadelní život v sovětské (!) zóně, aby posléze přeběhl do západního Německa, kde hladce naváže na předválečnou slávu. Inu, divadlo mě potřebuje a každý režim potřebuje divadlo._____ 3) Třiačtyřicetiletý režisér István Szabó natočil podle knihy třicetiletého spisovatele oskarový film, který ovšem navzdory několika výpravnějším scénám svým důrazem na text, vyprávěním do kamery a absencí akce připomíná spíše televizní inscenaci. První hodinu filmu bych klidně postrádal i s její ukecaností a vážným rozebíráním trivialit._____ 4) Přesvědčivého Goringa (Rolf Hoppe, král z Tří oříšků pro Popelku) i ostatní herce doslova válcuje svým obrovským hereckým nasazením Rakušan Klaus Maria Brandauer (titulní role), jehož fantastický herecký výkon se, přinejmenším v mých očích, rozhodujícím způsobem podílí na vyznění jinak dost nevýrazného filmu. (30.09.2009)

Szaboova středoevropská trilogie křísí polozapomenutou středoevropskou identitu, která ještě před šedesáti lety byla živou součástí veřejného povědomí všech národů a států "užší" střední Evropy. Brandauerovy výkony jsou vynikající a v zásadě vyvážené ve všech filmech tohoto širšího ideového celku. Důležitá je právě ona horní časová hranice před rokem 1945. Podobenství filmu je vlastně detailně zachyceným procesem nomenklaturizace jinak schopného, ve své profesi silného a odolného jedince (jedinečná je dech beroucí rekonstrukce avantgardních scén dvacátých let ve výmarském Německu. Slušnost přechází do zločinu tiše, zpolehounka, krůček za krůčkem. Zrod zločince a lumpa je zdánlivě pevně propojen a jasně dán. Včetně virtuální útěchy menšího zla a domnělých dílčích zásluh téměř opozičních. Už se nejedná jen o Hitlera, ale o jasné vymezení lidství oproti jeho zločineckým mantinelům včetně časově mladších totalit druhé poloviny minulého století. Konec - ve shodě s Mannovým stejnojmenným románem - je otevřený. Stejně jako naše znalosti tohoto zdánlivě neatraktivního, ale životně důležitého tématu. Navíc na případě strhujícího filmu již dnes poprávu považovaného za klasický. (23.09.2007)

Možná bych se na film díval jinak, kdybych neznal předlohu, takhle jsem se ale jejího stínu nedokázal po celou stopáž zbavit. Na Mefistovi je bohužel vidět, že nejde o dílo původní; když se Szabó výrazně od knihy odchyluje, je to v pořádku (např. výtečný závěr), ale nejednou se z ničeho zjeví postava či situace důležitá pro děj, pro kterou však chybí souvislosti, a výsledek působí značně nekompaktním dojmem. Mannův román nepovažuji za kdovíjak skvělý počin, v psychologické kresbě však vítězí; např. Hendrikův vztah s černoškou zde pozbyl své dominantně-submisivní roviny, stal se pro film v zásadě zbytečným a Hendrikovu osobnost znatelně zplošťuje. Příliš mi nesedl ani samotný K.M. Brandauer, obzvláště jeho afektované a povrchní ztvárnění Mefistofela. Silné ***. (17.11.2008)

Na úspěchu filmu má určitě největší podíl výběr herce pro hlavní roli. Brandauerův výkon je opravdu strhující a uvěřitelný.Podařilo se mu věrohodně podat ten vnitřní boj mimořádně talentovaného umělce s touhou po kariéře a svým svědomím. Divák samozřejmě ví, co je správně, ale není vždycky tak lehké odsoudit. Alespoň já jsem to tak cítila po zhlédnutí filmu , už ale ne po přečtení románu Klause Manna, ve které hlavní hrdina vyznívá jednoznačně jako zavrženíhodná svině. Musím říct, že Mefisto je jedním z mála případů, kdy se kniha podaří převést na plátno tak dobře, že film svoji knižní předlohu předčí. (03.11.2013)

Zrcadlení Klause Manna, syna Thomase Manna, na téma Gustafa Gründgense (1899-1963). V románu a posléze ve filmu je formováno jako vzestup Hendrika Höfgena skrze provinční koketování s levicí v Hamburku, zlomené ovšem záhy společně s růstem kariéry v Berlíně a proměněné v poklonkování pravici. Klaus Maria Brandauer tradičně prožívá naplno všechny vrcholy své postavy. Jako ambiciózní herec zabředává do divadelní předválečné atmosféry, do toho neopakovatelného světa, který byl tak surově zničen. Tato zkáza pak ruku v ruce způsobí vzestup a pád mnoha takových Hendriků, kteří si ani během těch pár let nevšimli, že budoucnost pro ně může být už jenom horší. Co je ale zdaleka nejzajímavější, je zachycení ve vedlejší linii příběhu německé černošky, což skutečně ve filmech z meziválečné doby nebývá zvykem. (05.01.2012)