Barakamon

Stylově, tempem, atmosféricky a pocitově podobně hřejivé jako Usagi Drop, Barakamon je familiérně výjimečný v konkrétnosti a jistotě dosahování divákovy spokojenosti. Oběma dílům se skrz nenuceně milé postavy daří odprezentovat ty nejhezčí lidské vlastnosti, donutí aspoň trochu zauvažovat nad definicí slova "štěstí" a vždy velkou část práce v tomto odvedou děti, které hlavním postavám navrací ztracené dětství a zároveň pomahá dospět. Spousta anime se snaží tvrdošíjně (a neúspěšně) předat poselství o tom, jak je důležité si život náležitě užívat, ale teprve Handův příběh jej efektivně, dojemně a průkazně prodává. Mix až sladkého humoru, panáčku slziček, civilizovanosti, uvolněného děje a celkově antihloupého chování všech postaviček různých věkových kategorií dokonale funguje, vše podtrženo šličnou kresbou venkovních exteriérů s ladnou, melodickou hudbou. Usagi Drop mě zasáhl hlouběji a silněji, nicméně Barakamon je stále neskutečně příjemná záležitosti, která pohladí, uklidní a potěší každou citlivější duši. (20.09.2017)

Kdybych měla jedním slovem popsat tohle anime, nejspíš by nejlépe sedlo slovo hřejivé. Jedná se o dílko žánru "slice of life", tedy spíše uklidňující záležitost zachycující všední zážitky hlavního protagonisty, který je tak trochu upjatý, příliš hrdý smolař, který díky tomu, že okusí venkovský život a spřátelí se s místními, začne objevovat smysl života a následně formovat i své umění, kterému tak dá něco ze znovu nalezeného sebe sama. Krom toho ho neustále potkávají různé nehody a trapasy, mnohdy způsobené či vzniklé v souvislosti s přítomností místní sedmileté holčičky Naru, která si s ním neustále chce hrát,a jeho dům pojme za svůj. Komediální nádech anime je asi nejvýraznější, byť svou hloubku a příběh také má. Každopádně skvělý kousek pro zlepšení nálady. (07.09.2014)

Prchlivý kaligrafista Seišú Handa dostal od kritika snad až příliš tvrdou lekci (a také mu ji vrátil). Zchladit hlavu a probudit múzu se vydává kam jinam než na venkov. Zde skutečně nachází nevšední zážitky: Západ slunce, prsty vražené do zadku (jen přes kalhoty, takže jaoistky si mohou utřít sliny a vypnout stahování) a jiné radosti povedou jeho štětec nevídanými tahy. Náladu mu občas kazí jen malá rošťanda, hrdina pro změnu občas kazí náladu divákovi svým řevem. Zhlédnutými dvěma díly nejsem nijak pohoršen. Pokud se však v dalším průběhu seriál pokouší o větší produkci slz (a náznaky této hrozby tu jsou), bylo by třeba přistoupit k přísnějšímu hodnocení. 5/10 (25.01.2015)

Nemyslím si, že je zcela na místě vychvalovat hlavní tvůrce Barakamonu za jejich schopnosti – stačí ostatně pohlédnout do jejich filmografie a posoudit, jakými dalšími výtvory se ve svém portfoliu mohou „pochlubit“. Spíše si odvážím tvrdit, že při daném námětu v podstatě nešlo na tomto anime co zkazit, ledaže by měli tvůrci na to pokažení vysloveně talent. Spíše tedy než o precizně vyrobené anime se jedná o kousek, u nějž zkrátka tvůrci vsadili na stokrát osvědčené ingredience, jimiž věděli, že vykompenzují své průměrné tvůrčí schopnosti a zavděčí se co nejširšímu spektru diváků. Příběh o rozjíveném mladém floutkovi z velkoměsta, který se napravuje a hledá nový smysl života na tom největším vidlákově mezi srdečnými vesničany a ještě nezkaženými dětmi je prostě tutovka, která se snaží diváka zahřát u srdéčka svou rádoby bezprostředností a vytlačit z něj emoce, leč mnohem vydařenějšími kousky zhýčkaný idiot Hromino se spíš po většinu sledování cítil jako paní Ivana z Kolotoče, kolem které to celé jen plynulo. Scénář a napsané postavy, jejich psychologie a interakce, hloubka příběhu, kvalita animace, hudba – to vše se pohybuje ve vodách průměru daného žánru, což má za následek, že jsem sice během sledování ani jednou nevyletěl z kůže nad mizerným scénářem, na druhou stranu mi Barakamon ani ničím výrazněji neutkvěl v paměti – na rozdíl třeba od Gin no sadži nebo Usagi Drop. Pustil jsem, viděl jsem, smazal jsem. (20.07.2019)

Barakamon Obamamon... chňá chňá, to jsem zase jednou vstal z postele vtipnou nohou. Jedná se o typické japonské anime - velice slibný začátek, který se postupem dílů rozplizne v stereotypní, nikam se nevyvíjící děj. Samozřejmě obsahuje jemné erotické narážky, které Evropanovi připadají zvrácené, ale Japonci nejspíš ani nemrknou. Hlavnímu hrdinovi musím zatleskat za jeho vytříbenou reakci na hanění svého díla, byť tomu postaršímu pánovi nemusel hned jednu vrážet pěstí, stačilo mu přeci jen zlomit hůl, vzít brýle, předběhnout ho ve frontě v krámě nebo se vydávat před pošťačkou nesoucí mu důchod za jeho vnuka. Jinak škoda, že nepochopil pravou příčinu své deprese, ze které se jel léčit na venkov... kaligrafie, totiž trávit celé dny tím, že se snažím načmárat novým způsobem něco, co jiný napsal, přece nemůže nikoho uspokojovat. (24.12.2014)