Pořád jsem to já

Tak tohle mě doslova emočně "vyždímalo". Still Alice je snímkem se silným příběhem, do kterého se po pár minutách zcela vcítíte a prožíváte radosti i strasti spolu s hlavními postavami. Celý snímek stojí a padá spolu s herečkou Juliane Moore (Oscar?), která přesvědčivě ztvárnila postavu trpící Alzheimerovou chorobou a které se postupně z mysli vytrácí vše, co po celý život budovala a na čem jí kdy záleželo. Za zmínku také stojí herecké výkony Aleca Baldwina a Kristen Stewart kteří do toho navzdory všem předpokladům dávají vše. (31.01.2015)

„KÉŽ BYCH MĚLA RAKOVINU"… /// Od samého úvodu můžeme sledovat, jak se padesátiletý profesorce lingvistiky Alici, postupně mění život. Nastupující demence nezasahuje pouze ji, ale je testem pro veškerý rodinný vazby. Připravte se na smutnej příběh, kterej nutí k zamyšlení, co by bylo, kdybych já… Je poznat, že Richard Glazer uplatnil svoji zkušenost s onemocněním mozku. Ovšem filmu vládne Julliane Moore. Minimálně nominaci na Oscara by měla mít v kapse. Až pak je tu příběh, a jako třetí v pořadí stojí za zmínku Kirsten Stewart, jejíž hereckou kariéru obdivuju stále víc a víc. To jsou tři důvody, které dělají film lepším a kvůli kterým stojí film vidět. Rozhodně si připravte kapesníky. Minimálně kvůli jednomu z nejdojemnějších filmových proslovů. Tohle se nemusí prožít, tohle stačí jenom vidět, /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Ještě jsem to já“, kterou napsala Lisa Genova v roce 2007, neznám. 2.) Stará se přestala vymlouvat na bolest hlavy, ale na to, že zapomněla. 3.) Thx za titule ,,jakubik.v“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (06.01.2015)

I cynický dřevorubec si někdy rád pustí mainstreamový doják, zvlášť hraje-li v něm Julianne Moore. Nejvíc se mi líbilo, jak si posílala vzkazy sama sobě do budoucnosti, tak nějak bych to asi taky dělal (kdysi jsem si ožralý na plech psával vzkazy sám sobě, až vystřízlivím...) Nehodlám tu prudit nějakými nudnými recenzentskými plky, taky co se dá k tomuhle melodramatickému, ale i zajímavému a pohlednému filmu objevného napsat. Místo toho vám řeknu, co bych dělal já, kdybych jednou nedej Džýzys chytnul toho Alzheimera. Tedy přesněji co bych dělal předtím, než bych už byl uslintané, úplně vypatlané pako, které by se pomazávalo vlastními výkaly a chodilo nahaté po ulicích... to už bych samozřejmě nedělal nic, protože by mi bylo všechno putna. Ale kdybych už začal mít nějaký tyhle varovný příznaky, kdyby mi ten můj gramofón v hlavě začal nějak vynechávat a všelijak haprovat, tak dokud by mi to aspoň trochu myslelo, sehnal bych si někde kvér a prohnal bych si kuli hlavou (nebo hlavu kulí?), nebo bych to narval auťákem bez airbagů do zdi, protože věšet bych se nechtěl, topit taky ne, skákat z okna taky ne, trávit taky ne a řezat taky ne. A to je taky podle mě všechno, co se dá s Alzheimerem dělat. A ještě bych si to pro jistotu posichroval a ukecal nebo podplatil bych někoho, aby mě euthanasicky vodkrágloval, kdyby mně se to nějak nepovedlo, nebo kdybych do tý doby úplně zblbnul... Člověk se celej život vzdělává a kultivuje a blíží se sedmimílovejma krokama k osvícení a nirváně, aby pak skončil jako dementní mentál, kterej přiblble sedí někde na lavičce v areálu pakárny, v gatích nasráno, z huby mu kapou sliny, čumí jak bluma a blábolí nějaký nesouvislý nesmysly, nebo vydává jen tyhlencty... neartikulovaný skřeky. To fakt stokrát radši dostat raka, kurvadrát... // Po druhé projekci zvyšuju na pět, i přes všechny ty různé hollywoodismy a patetismy je to fakt síla. (24.02.2015)

Amerika začíná objevovat Alzheimera, viz taky tohle čerstvý video. Malinko tendenční scénář vykrejvá Julianne Moore, jež neumí zklamat a Still Alice tak patří do dlouhé řady těch filmů, které svým výkonem pozvedá o level výš. Zde ji v tom ovšem hodně (a pro mě nečekaně) pomáhá i dokonalá Kristen Stewart. (23.12.2014)

Still Alice působí lehce nedotaženým dojmem. Další výtka může směřovat k přílišně idilickému přijetí nastalé situace ze strany rodiny. Lidskost je v takových případech podrobována příliš tvrdým zkouškám, než aby většina lidí obstála jako rodina Alice. Selhání tak myslím mělo být mnohem důležitějším tématem filmu. Užíval jsem si zejména vztah Alice a její nejmladší dcery, který na mě i přes neherectví Kristen Stewart působil výjimečně upřímně a blahodárně - takhle nějak bych chtěl dokázat být oporou i já. Bez téma tabuizující egoistické korektnosti a karikující ohleduplnosti, ve které se sobeckost projeví v okamžicích, kdy člověk o nemocném mluví a s ním zachází, ale zapomíná se při tom na něj obracet přímo - například s otázkou, jak svůj stav prožívá - a sám ho tak pomalu degraduje na nesvéprávný předmět vlastní bohulibosti. (16.10.2016)