Pořád jsem to já

Still Alice je určitě dobrej film, jemuž hodně přidává výkon Julianne Moore, nicméně v mém případě má drobátko smůlu, že jsem ho viděl až po dvou lepších záležitostech na téma Alzheimer. Tím prvním je mnohem sugestivnější a komplexnější obrázek nemoci s názvem Píseň pro Martina (který je korunován naprosto dechberoucím závěrem), tím druhým kanadská věc s podobným názvem Still Mine (která nabízí více podnětů a je korunována koncem tentokrát velice střídmým, nicméně úžasně dojemným). Nejsilnější scénou - SPOILER - je u mě osobně chvíle, v níž se záznam ještě málo nemocné Alice snaží provést eutanázii na Alici nevratně poškozené. (09.05.2017)

„Záblesky vzpomínek v bouřce se míhají, mozkožrout hladový vědomí spásá, v sítu se myšlenky udržet nedají, ve složce s motýlkem zhouba či spása?“ Až si jednou paní Zubatá bude brousit kosu u mé postele, řeknu jí: „Jen máchni, kmotřičko. Prožil jsem dobrý život a vše krásné si pamatuji.“ Aspoň doufám, že to tak bude. Protože Alzheimer je strašák největší. Vědomí poničené demencí a z mozku už jen kaleidoskop. Plný střípků vytvářejících náhodné obrazce. Nemocný ztrácí věci, jména, tváře a nakonec i sám sebe. Se strachem ze smrti se člověk vyrovná díky svým dětem a vnoučatům, ale plíživá ztráta vlastní identity, kdy člověk už nepozná ani své děti, to je děsivé. Jako bys vše důležité, všechny životní zážitky a tváře svých nejbližších nakreslil do písku na pláži... a vlny přílivu ti to začaly mazat. V sugestivním majstrštyku Anthony Hopkinse Otec jsme naskočili do již pokročilé fáze, přímo do hlavy dědečka s Alzheimerem a vše vidíme jeho očima, jak se svět okolo něho začíná chovat divně a přestává dávat smysl. Still Alice má sice hollywoodsky zprasený konec [prý: „O lásce,“ místo nějaké příhodnější odpovědi, např.: „Včera lépe jahoda.“], ale zato má nejmrazivější scénu, jakou jsem kdy viděl. Čtení vzkazu ze složky označené modrým motýlem a marné pokusy postupovat dle instrukcí té neznámé hodné paní, co na mě mluví a někoho důvěrně známého mi připomíná. Že by moje dcera? Zasloužených pět bodů v testu MMSE kognitivních a scenáristických funkcí. (17.08.2024)

Alzheimer je hrozná nemoc a kdo se s ní nesetkal, tak těžko pochopí, jaké je soužití s takto nemocným člověkem a už vůbec nepochopí, co pacient pociťuje. Still Alice částečně ukazuje, jaké to je v začátku a jak se onemocnění zhoršuje a postupně degraduje lidskou osobnost v běžném životě. Hlavní hrdinka měla možná to štěstí, že se o své chorobě včas dozvěděla a snažila se s ní alespoň trochu bojovat, dokud to bylo možné. Konce, které Alzheimer přináší, tu neuvidíme, což je možná dobře, neboť by byl snímek značně depresivní. Chválím herecké výkony Julianne Moore, ale líbila se mi i Kristen Stewart a Alec Baldwin. Kdyby měl film konec, který jsem očekával, tedy tragický, dal bych 5*, protože by vyznění bylo možná ještě silnější, avšak prvoplánovější a snad i lacinější, těžko říct. (21.01.2015)

Asi většina z nás už je otrávená ze všech dojemných filmů o skvělých lidech postižených hroznými nemocemi. Still Alice ale jednoznačně patří k tomu lepšímu a nepříliš vyděračskému. Julianne Moore je výborná (nikoliv však oscarová) a sebelítostivost zvládá s prstem v nose. No a ano. Kristen Stewart. Nestydím se za to. 7/10 (29.12.2015)

Kdo si nepřizná, jak osvobozující je si čas od času s Hollywoodem na férovku zabulet, lže sám sobě do kapsy. Vlastně si z toho moc nepamatuju, páč sem docela často viděl rozmazaný prdlačky. Oscar schválenej! A distributoři ať se příště laskavě plácnou přes kapsu: nerozdávat před nemocnou Julianne u sálu zdarma kapesníky rovná se zvěrstvu toho největšího kalibru! (17.05.2015)