Pořád jsem to já

Naprosto dechberoucí drama vyprávějící příběh ženy, která kvůli zákeřné nemoci začala postupně přicházet o všechno, co kdy měla, stojí především na velmi dobře napsaném scénáři a vskutku úžasném hereckém výkonu Julianne Moore, která si dokázala přivlastnit celý film jen pro sebe a zlatá soška ji náleží zcela po právu. Během filmu máme možnost sledovat, jak se vysoce erudovaná žena a její rodina musí vypořádávat s Alzheimerovou chorobou, která si nevybírá, nýbrž pouze bere, dokud z člověka nezbyde jen bezduchá schránka nemající ponětí o okolním světě. Still Alice je hereckým koncertem jedné úžasné herečky a zároveň velice přesvědčivým pohledem na nemoc, která je v dnešní době velice aktuální. Jde o film, který je natočen s nebývalým citem, ve kterém jsou vážné scény míněny opravdu vážně a nikoli sentimentálně. Zkrátka po delší době opravdu kvalitně natočený a skromně pojatý dramatický film, který si rozhodně zaslouží diváckou pozornost a uznání. (14.05.2015)

I přes svoje hodnocení mám spíš výhrady. Všichni tady píšeme o Julianne Moore, jako by její výkon převzal vlastnosti Alzheimera a my kvůli tomu zapomněli na všechno ostatní. No jo, jenže co bylo to ostatní? Zvládne někdo komentář bez slov smutný, silný, nespravedlivý nebo ze života? Nemám rád, když mi někdo říká, že život je občas buď jen bílý anebo celý černý. I kdyby to vážně byla pravda, já chci víc barviček. Samozřejmě je to ale kvalitní drámo, které vřele doporučuji všem, kteří se úspěšně léčí z deprese a nelíbí se jim to. P.S: Až se mě někdy někdo zeptá, jestli náhodou nevím, co je to kontrast, tak mu řeknu, ať si pustí tenhle film a pozorně v něm sleduje Julianne Moore s Kristen Stewart. (20.04.2015)

J. Moore to zahrála výborně. Škoda, že scénář byl navzdory proklamacím jedním velkým klišé, melodramatickým konstruktem toho, jak logicky uvažující mysl bod za bodem předkládá schéma úpadku osobnosti, aniž by ho skutečně sledovala v plné trýzni, ať už zevnitř, anebo aspoň poctivě zvenčí. *** Tak se nám Alice jednou počůrá, hned v půlce, aby bylo jasno, že jistá degradace pokračuje, a pak už to nikdy neuvidíme, jako by se to nedělo. A tak je to se vším. Jen si tak jemnocitně, decentně vypočítáme v dramatickém oblouku, co všechno (ale ve skutečnosti ani zdaleka ne všechno, ani polovinu, a už vůbec ne tu horší - a především, aniž by se to dohromady v čase exponenciálně umocňovalo) takový úpadek osobnosti obnáší, a to pěkně příjemně, v kruhu chápavých a skvělých a milujících rodinných příslušníků, v prostředí, kde je navíc bohatě peněz, aby se zaplatil veškerý luxus a nebyl vidět a cítit ani stín z celé nezbytné škály ponížení, hanby, viny, vzteku, skutečně doléhavé tíhy, která takové případy pokaždé provází, bez ohledu na to, jak je kolikrát neopodstatněná. *** Pro ty, kteří nechtějí mlsat rozpustné smetanové melodrama s oříškovou příchutí, doporučuji jiný snímek, brilantní, neúhybný, věrně krutý i krásný, a právě proto i o to jímavější, oč reálnější (byť nakonec s fantaskně surreálnou odměnou): Hannekeho zatím poslední a snad dokonce i jeho vrcholný film Amour (2o12), byť tohle se mezi jeho posledními díly rozhoduje nesnadno (Bílá stuha a Čas vlků jako by s Láskou tvořily uhrančivý triptych, diamantový vrch). (31.03.2015)

Ide samozrejme o herecký koncert Julianne Moore, ale je prekvapením, že všetci členovia jej rodiny sú tak dobre napísaní, že nepôsobia iba ako krovie, ktoré má nechať vyniknúť hlavnú postavu. Inak ale ide o pomerne krotko nakrútený film, kde viac ide o tie vzťahy, lásku, (ne)pochopenie, než o zobrazenie hrôz života v takomto stave. Asi by som ohodnotil vyššie, ale interiér domu v New Yorku bol podľa mňa tak príšerný, že mi ruinoval väčšinou scén v ňom sa odohrávajúcich a postavy mi nepripadali tak bez vkusu, že by zrovna žili obkolesení tmavým drevom pri zelených stenách. (04.01.2021)

„KÉŽ BYCH MĚLA RAKOVINU"… /// Od samého úvodu můžeme sledovat, jak se padesátiletý profesorce lingvistiky Alici, postupně mění život. Nastupující demence nezasahuje pouze ji, ale je testem pro veškerý rodinný vazby. Připravte se na smutnej příběh, kterej nutí k zamyšlení, co by bylo, kdybych já… Je poznat, že Richard Glazer uplatnil svoji zkušenost s onemocněním mozku. Ovšem filmu vládne Julliane Moore. Minimálně nominaci na Oscara by měla mít v kapse. Až pak je tu příběh, a jako třetí v pořadí stojí za zmínku Kirsten Stewart, jejíž hereckou kariéru obdivuju stále víc a víc. To jsou tři důvody, které dělají film lepším a kvůli kterým stojí film vidět. Rozhodně si připravte kapesníky. Minimálně kvůli jednomu z nejdojemnějších filmových proslovů. Tohle se nemusí prožít, tohle stačí jenom vidět, /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Ještě jsem to já“, kterou napsala Lisa Genova v roce 2007, neznám. 2.) Stará se přestala vymlouvat na bolest hlavy, ale na to, že zapomněla. 3.) Thx za titule ,,jakubik.v“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (06.01.2015)