Pořád jsem to já

Když jsem si přečetla pár slůvek o Richardu Glatzerovi a následně viděla boj úspěšné ženy Alice s diagnózou, kterou bych nikomu nepřála, tak mě zasáhl hlouběji, než bych předpokládala. Jaké to musí být, když se člověk dozví, že trpí něčím tak strašným? Jaké to je, pozorovat zpočátku všechny ty symtomy, které k této diagnóze patří? Jullianne zahrála Alici neskutečně přesvědčivě. Znala jsem jednu ženu, která touto nemocí trpěla a sledovala s odstupem času postupný rozklad takové osoby. Je to skutečně strašné a myslím, že je chvályhodné, že tady to utnuli tvůrci v pravý čas. Tady jsem se o dceři, která se o ní ke konci starala, tolik nedozvěděla, neměla jsem možnost vidět jí do mysli a jak to působí i na její fyzickou stránku osobnosti, když pominu jen ten obrovský psychický tlak. Já osobně obdivuji dceru, která se o svojí maminku starala až do její smrti, protože film zdaleka neobsahoval vše, co tato nemoc obnáší. Ano, takových lidí s touto nemocí je mezi námi víc a je to mimo jiné, tak trochu apelace na naši empatii a obdiv té neskutečně velké trpělivosti těch, kteří se o takové lidi starají a nebo s takovými lidmi přicházejí byť jen na chvíli do styku. Za Jullianne a Richarda jdu určitě nahoru. (10.12.2014)

Vybrala jsem si film kvůli mnou čím dál oblíbenější JM, abych nešlápla vedle v hledání kvalitního emocionálního prožitku. Ona ani jinak než s notnou dávkou emocí hrát neumí, je jimi doslova prošpikovaná, v dobrém slova smyslu pochopitelně. Hloubka závažnosti dané choroby, i když k ní mám obecně dost blízko, mi v podstatě došla (v rámci možností to nějak pochopit) až s Aliciným projevem na semináři a pak s postupným úbytkem kognitivních funkcí až k těm nejobyčejnějším činnostem jako je mytí zubů, či zavázání si tkaničky. Jedním slovem jde o nedobrovolnou DEGRADACI osobnosti, čemuž se obvykle dobrovolně podřizují osoby jinak zdravé, ale ovládané různými druhy závislosti. A o tom život je, o nespravedlnosti a věčném, často nenaplněném snění. Snad není konec světskému marnému snažení... (22.03.2015)

Od filmu se mi dostalo téměř přesně toho, co jsem si od něj sliboval. Silný, místy emočně niterný příběh, vcelku nenásilné stupňování rozvíjející se choroby (což rozhodně nemohlo být jednoduché i s ohledem na délku filmu) a pak samozřejmě to hlavní, kvůli čemu jsem do snímku šel-výtečný herecký výkon Julianne Moore. Snaha zkombinovat vážnost s odlehčeními v podobě rozdělení dnů na lepší a horší mi přišla vyvážená, pár scén jistě bylo hraničních, ale tvůrcům se to vždy podařilo ukočírovat. Některé z nich pak fungují naopak na 100%, ať už je to oznámení dědičnosti, „návod“ nebo třeba takové zdánlivě obyčejné zavazování tkaniček. A pak je tu samozřejmě „nenápadně“ uvědomělý konec, který se myslím také povedl. Za mě to budou silné 4*. (18.05.2015)

Dávam tomuto filmu 5 hviezd. Najmä pre tému, ktorú si rozhodol spracovať, pre skvelý výkon v podaní Julianne Moore a pre jej manžela v podaní Aleca Baldwina. Treba si priznať, že keď sa film sústredí na Alice (Julianne Moore), tak film nám dáva veľa srdca, veľa energie a veľa silných momentov. Reč, ktorú si pripraví a už si ju musí podčiarkovať, aby vedela, kde má pokračovať je jeden z najlepších momentov filmu. Rovnako ako aj záver, keď objaví správu od seba samej, keď bola ešte pri zmysloch. Dialógy s jej manželom sú uveriteľné, majú chuť a energiu a dodávajú filmu príjemný pocit. Ale film nie je celkovo o tom, že? V prvom rade si povedzme o Kirsten Stewart v roli jej najmladšej dcéry. A priznajme si, vždy v nej vidíme Kristen Stewart, ktorá kdesi hľadá svojho Roberta Patissona. Jej výrazy, pootvorené pery... to sú jej typické gestá. A hoci sa snaží postave niečo dať, nie je v tom úplne najlepšia. Keď si vezmeme jej ostatné deti, tiež sa do filmu zapájajú málo a nedávajú mu nič moc. Ale podľa mňa je to skôr hľadanie chybičiek krásy. Mňa osobne to výrazne nerušilo od toho, aby som film sledoval. Možno by som Kirsten jednu hviezdičku stiahol, ale Julianne Moore si tých 5 zasluhuje. A preto jej ich venujem. Myslím si, že film môžem spokojne doporučiť každému, kto má rád filmy zo života, kde sa treba vyrovnávať s niečím tragickým. (03.03.2015)

Still Alice je určitě dobrej film, jemuž hodně přidává výkon Julianne Moore, nicméně v mém případě má drobátko smůlu, že jsem ho viděl až po dvou lepších záležitostech na téma Alzheimer. Tím prvním je mnohem sugestivnější a komplexnější obrázek nemoci s názvem Píseň pro Martina (který je korunován naprosto dechberoucím závěrem), tím druhým kanadská věc s podobným názvem Still Mine (která nabízí více podnětů a je korunována koncem tentokrát velice střídmým, nicméně úžasně dojemným). Nejsilnější scénou - SPOILER - je u mě osobně chvíle, v níž se záznam ještě málo nemocné Alice snaží provést eutanázii na Alici nevratně poškozené. (09.05.2017)