Pořád jsem to já

Tak neuvěřitelný prostor. Tak výborná Julianne i s Kristen! (dobře se na ní kouká) A tak děsně všechno podělaný. To tepmo bylo úplně smrtelné, absolutně žádný prostor pro nějakou identifikaci postav. Nedokreslené. Úmorné s tou absolutně mimózní hudbou. Hloupej televizní film pro prima love. Pápá. /// I přes tu mojí prvotní nasranost mi ten film zůstává v hlavě, a to jen kvůli tomu tématu, takže až o tom budu halekat u piva, tak je to všechno cajk. (29.12.2014)

Oscarová sezóna se pomalu ale jistě hlásí o slovo a tohle drama o rozkladu lidské osobnosti a kompletní ztráty kontroly nad sebou samým je poměrně silným výkopem, který z hlavy jen tak nedostanete - na to má až příliš reálné kontury. Julianne Moore zlatého plešouna pravděpodobně nedostane, ale minimálně ta nominace je jistá a z Kristen Stewart se vyloupla neskutečně silná herecká opora. (28.11.2014)

J. Moore to zahrála výborně. Škoda, že scénář byl navzdory proklamacím jedním velkým klišé, melodramatickým konstruktem toho, jak logicky uvažující mysl bod za bodem předkládá schéma úpadku osobnosti, aniž by ho skutečně sledovala v plné trýzni, ať už zevnitř, anebo aspoň poctivě zvenčí. *** Tak se nám Alice jednou počůrá, hned v půlce, aby bylo jasno, že jistá degradace pokračuje, a pak už to nikdy neuvidíme, jako by se to nedělo. A tak je to se vším. Jen si tak jemnocitně, decentně vypočítáme v dramatickém oblouku, co všechno (ale ve skutečnosti ani zdaleka ne všechno, ani polovinu, a už vůbec ne tu horší - a především, aniž by se to dohromady v čase exponenciálně umocňovalo) takový úpadek osobnosti obnáší, a to pěkně příjemně, v kruhu chápavých a skvělých a milujících rodinných příslušníků, v prostředí, kde je navíc bohatě peněz, aby se zaplatil veškerý luxus a nebyl vidět a cítit ani stín z celé nezbytné škály ponížení, hanby, viny, vzteku, skutečně doléhavé tíhy, která takové případy pokaždé provází, bez ohledu na to, jak je kolikrát neopodstatněná. *** Pro ty, kteří nechtějí mlsat rozpustné smetanové melodrama s oříškovou příchutí, doporučuji jiný snímek, brilantní, neúhybný, věrně krutý i krásný, a právě proto i o to jímavější, oč reálnější (byť nakonec s fantaskně surreálnou odměnou): Hannekeho zatím poslední a snad dokonce i jeho vrcholný film Amour (2o12), byť tohle se mezi jeho posledními díly rozhoduje nesnadno (Bílá stuha a Čas vlků jako by s Láskou tvořily uhrančivý triptych, diamantový vrch). (31.03.2015)

„KÉŽ BYCH MĚLA RAKOVINU"… /// Od samého úvodu můžeme sledovat, jak se padesátiletý profesorce lingvistiky Alici, postupně mění život. Nastupující demence nezasahuje pouze ji, ale je testem pro veškerý rodinný vazby. Připravte se na smutnej příběh, kterej nutí k zamyšlení, co by bylo, kdybych já… Je poznat, že Richard Glazer uplatnil svoji zkušenost s onemocněním mozku. Ovšem filmu vládne Julliane Moore. Minimálně nominaci na Oscara by měla mít v kapse. Až pak je tu příběh, a jako třetí v pořadí stojí za zmínku Kirsten Stewart, jejíž hereckou kariéru obdivuju stále víc a víc. To jsou tři důvody, které dělají film lepším a kvůli kterým stojí film vidět. Rozhodně si připravte kapesníky. Minimálně kvůli jednomu z nejdojemnějších filmových proslovů. Tohle se nemusí prožít, tohle stačí jenom vidět, /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu „Ještě jsem to já“, kterou napsala Lisa Genova v roce 2007, neznám. 2.) Stará se přestala vymlouvat na bolest hlavy, ale na to, že zapomněla. 3.) Thx za titule ,,jakubik.v“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (06.01.2015)

„Záblesky vzpomínek v bouřce se míhají, mozkožrout hladový vědomí spásá, v sítu se myšlenky udržet nedají, ve složce s motýlkem zhouba či spása?“ Až si jednou paní Zubatá bude brousit kosu u mé postele, řeknu jí: „Jen máchni, kmotřičko. Prožil jsem dobrý život a vše krásné si pamatuji.“ Aspoň doufám, že to tak bude. Protože Alzheimer je strašák největší. Vědomí poničené demencí a z mozku už jen kaleidoskop. Plný střípků vytvářejících náhodné obrazce. Nemocný ztrácí věci, jména, tváře a nakonec i sám sebe. Se strachem ze smrti se člověk vyrovná díky svým dětem a vnoučatům, ale plíživá ztráta vlastní identity, kdy člověk už nepozná ani své děti, to je děsivé. Jako bys vše důležité, všechny životní zážitky a tváře svých nejbližších nakreslil do písku na pláži... a vlny přílivu ti to začaly mazat. V sugestivním majstrštyku Anthony Hopkinse Otec jsme naskočili do již pokročilé fáze, přímo do hlavy dědečka s Alzheimerem a vše vidíme jeho očima, jak se svět okolo něho začíná chovat divně a přestává dávat smysl. Still Alice má sice hollywoodsky zprasený konec [prý: „O lásce,“ místo nějaké příhodnější odpovědi, např.: „Včera lépe jahoda.“], ale zato má nejmrazivější scénu, jakou jsem kdy viděl. Čtení vzkazu ze složky označené modrým motýlem a marné pokusy postupovat dle instrukcí té neznámé hodné paní, co na mě mluví a někoho důvěrně známého mi připomíná. Že by moje dcera? Zasloužených pět bodů v testu MMSE kognitivních a scenáristických funkcí. (17.08.2024)