Slepá

Možná menší spoilery. Ani ne tak drama o slepotě, jako hravá esej o nespolehlivém vypravěčství. Ingrid používá vymýšlení příběhů jako trenažéru či terapeutické pomůcky pro opětovné navázání kontaktu se světem a k získání ztracené sebedůvěry. Do svých postav si promítá vlastní pocity, obavy a tužby. Einarův voyeurismus, při němž se dívá, ale není vidět, je převrácením situace Ingrid, která se nedívá, ale je/chtěla by být vidět (viz scéna z plakátu nebo poslední scéna filmu). Na postavě Elin si vypravěčka zase může vyzkoušet, jaké by to bylo být matkou. Hranice mezi imaginárním a skutečným světem se začne bortit, když se dalším aktérem příběhů stane Morten, na jehož fikční reprezentaci se Ingrid mstí za to, čeho se manžel dopustil (ale možná také ne). Výrazně subjektivizované vyprávění bez záruky, že to, co vidíme, není jen Ingridina verze reality, nám znemožňuje lépe poznat (resp. vidět) skutečnost. Stejně nespolehlivá je ovšem percepce vidoucího člověka, který svou kognitivní mapu vytváří na základě přímých vizuálních podnětů (vždy jde o individuální konstrukci mozku). Tím, že nás nutí neustále přehodnocovat pravdivost viděného, upozorňuje nás film na esenciální nespolehlivost vizuálního vnímání a nezobecnitelnost vizuální představivosti. Aneb, jak se dozvíme v úvodu každé učebnice lingvistiky i v prvních záběrech Slepé, když se řekne „pes“, pro každého půjde o jiného psa. Film nutnou zprostředkovanost reality tematizuje nerespektováním zavedených stylistických postupů (nenavazující záběry, skoky přes osu, rušivá práce se světlem, odmítání figury záběr/protizáběr) a zároveň stále v návaznosti na hrdinčin hendikep. Slepota tak není pouhý cynicky využitý „gimmick“. Vede nás k reflexi vlastního vidění a aktivnímu dotváření chybějících vizuálních vodítek. Díky zapojení do hry můžeme alespoň přibližně spoluprožít to, čím si protagonistka prochází, a následně třeba začít více využívat vlastní imaginace. Je to právě možnost „vidět“ (vytvořit si) svět takový, jaký by chtěla, která Ingrid osvobodí a navrátí jí víru v sebe samu a ve své schopnosti (za zásadní pro pochopení změny v jejím postoji považuji převedení vtipu o černochovi na kole do reality). 85% (14.06.2015)

Zajímavý pohled na to, jak může také vypadat život ženy, která najednou oslepla. Není to přímo drsný pohled, alespoň ně vždy, ale najdou se zde scény, které vás odrovnají, a to i takové, které jsou poměrně civilní. Například scéna v restauraci byla až neskutečná, a přitom jednoduchá. Ale parádní. Celkově lehký nadprůměr. (10.10.2016)

Velmi netradiční hra s divákem na kočku a na myš. Originálně podaný příběh o vyrovnávání se člověka se slepotou. Studené, pestrých barev prosté obrázky jakoby zdůrazňovaly odosobnění od příběhu stejným způsobem, jako to provedla hlavní postava se svým vlastním vytvářeným příběhem. Místy je děj zbytečně komplikován, divák sice má jakýs takýs přehled, co se zrovna děje a proč se to zrovna děje, ale šlo to určitě natočit méně kostrbatě a s elánem, s jakým byla do filmu vložena pornografie, která mi zde poprvé přišla naprosto vhodně vložená a zbytečně nerušící. (12.11.2014)

Slepou jsem dokoukala až napotřetí, dvakrát jsem jí vypla hned v začátku, protože jsem poznala, že to bude film, který bude vyžadovat stoprocentní soustředěnost a v ty dny jsem na to neměla náladu. Co jsem ale netušila bylo to, že ať se bude soustředit sebevíc, stejně pro mě film zůstane nepochopen. Myšlenka filmu není ani tak slepota hlavní hrdinky, ale hlavně abysme se my jako diváci ve filmu cítili ztracení - slepí.. Některé efekty jsou skvělé, najde se tady i pár humorných scén ( např. scéna v tramvaji), ale stejně se ani na konci nedozvíme, co byla realita a co se odehrávalo jen v představách (notebooku) hlavní hrdinky. Obávám se, že by to ani druhá projekce nespravila. Myslím totiž, že to byl záměr. A já dávám přednost přece jen trochu jasnějším filmům s vysvětlením. Nedívalo se mi na to špatně, ale chvilkama jsem se nudila. Myslím, že průměrné hodnocení je proto tak akorát. (06.07.2017)

Film kterej si staví slávu na jedný slepý pani, a to mě vytáčí. Předvídatelnost a neoriginalita situací tomu moc nepřidává, hlavně že je to film o psaní, haha, no, tak ona aby vůbec nějaká postmoderní metatextualita fungovala, nestačí jenom dělat legraci s přikrejvánim očiček a oslepovánim postav. Třeba takovej porno Einar je megatýpek do doby, než přestane existovat. Cenim snahu o neotřelou skladbu narace, příjemnou hudbu a jedinou vtipnou scénu, kde na party zpoza manžela před Elin vycupitá ne jedna, ale tři kurtizány. (15.07.2014)