V zajatí démonov 2

No ty krávo... Honza Wan mi dluží trenky, protože tohle už nikdo nevypere. Nechci nikomu kecat do života, ale dva dny před projekcí stojí za to hlídat si jídelníček a manikůru klidně přeložte na další měsíc. Rozdíl mezi hororem a hororem od Wana není ten, že by do nich Wan dával něco suprnovýho, on prostě jen ví, jak se to dělá. A já už naštěstí taky, takže příští jeho film budu sedět na kýblu. (10.09.2017)

Mistr recyklace Wan mě svou hororovou derniérou neskutečně překvapil a musím konstatovat, že se bezpochyby jedná o jeho nejlepší horor od doby Insidious. Na V zajetí démonů 2 sice znovu aplikoval svou rigidní hororovou šablonu, podle které jsou všechny jeho kousky jako přes kopírák natáčeny, ale tentokrát je celkové vyznění nečekaně úplně jiné, mnohem hororovější. Přestože se Wan místy opět neubránil zcela nepatřičným humorným odlehčením daných situací a jeho, pro mě již zcela předvídatelné, lekačky na mě zkrátka neučinkovaly, tak se ve výsledku jednalo o řemeslně skvěle zvládnutý horor, na kterém oceňuji zejména opravdu vynikající atmosféru, která o třídu převýšila tu z Insidious 2 i V zajetí démonů. Jakožto hororový expert tedy uděluji silné 4 hvězdy a tleskám této Wanově důstojné hororové rozlučce. (11.06.2016)

Lehce pod jedničkou, která byla méně okázalá a explicitní. Prvních pár desítek minut nicméně ukazuje, že Wan je mistr timingu a práce s mizanscénou, kterou se kamera pohybuje s děsivou deformující samozřejmostí. Popravdě po neobyčejně intenzivních a trýznivě natahovaných scénách strašení jsem zvažoval, kolik ještě unesu, na(ne)štěstí nastoupí pasáž patetických konverzací, ódy na křesťanské manželství a zručnost Patricka Wilsona, který stíhá zpívat Elvise, opravovat rozbité odpady a ještě zahánět Satana. Právě adorace manželů Warrenových je tentokrát už za hranou shovívavého úsměvu a říznosti úvodu už film nedosáhne. Přesto spooky satanic extravaganza neztrácí trnové ostny, což člověk nejvíc docení, když večer po projekci zhasne a celé to tzv. dozraje. P. S. Tomu Marilynu Mansonovi to hraje... no jak v časech Antikrista. [70%] (09.06.2016)

Wan jede po tisící stejnou notu, ale struny umí napnout pořád famózně, i když k tomu používá stále stejný skřipec a vlastně je vám trochu stydno, že mu to pořád žerete („My home!“). Což platí o první polovině. Ta druhá je trochu zmatený scénáristický bordel, kde nadvládu nadpozemského dětského castingu ukončí hrátky s triky a vypravěčská nerozvážnost. První díl je dramaturgicky sevřenější, byť vypraví vlastně o tom samém. (09.06.2016)

Klatě, proč mám tak ráda duchařské hororové filmy, ale zároveň nemůžu najít skoro žádný, který by se mi líbil a doopravdy mi přišel dobrý? Stejně jako v případě prvního filmu mě úplně nejvíc mrzí, jak rychle se Wan zbavil čehokoliv unikátního na zdrojovém materiálu a udělal z toho "hlasitý jump-scare počin Jamese Wana č. 123". Když si člověk najde skutečné nahrávky rozhovorů se skutečnými sestrami, srdce ho bolí z toho, jak zajímavý film by to mohl být, kdyby se tenhle duch objevil na plátně. Skutečné sestry vypadají na jednu stranu jako normální holky a na druhou jsou znepokojivé jak bič. Během rozhovorů s vyšetřovateli jsou uvolněné, usmívají se a vyměňují si potměšilé pohledy dost na to, aby divák pojal podezření, že si to celé vymyslely, ale rovněž produkují dostatek podivných úkazů na to, aby si některé vyšetřovatele omotaly kolem prstu. Zkrátka a dobře, kéž by tohle téma přišlo pod ruky "intelektuálnímu" filmaři a nikoliv hororovému rutinérovi. Ach jo. (25.10.2017)