Tereza Raquinová

Terezu Raquinovou považuju s odstupem času za jeden z nejzajímavějších francouzských filmů 1. poloviny 50. let. Ten titul je plně funkční i dnes. Posunutím původní Zolovy literární předlohy o půl století dále vypadají motivace a duševní pochody (anti)hrdinů trošku zvláštně, ale aspoň si člověk uvědomí, jak zásadním způsobem se během několika desítek let proměnila společenská morálka. Rozvody a obecně rozpady rodin byly považovány v Zolově době za závažné selhání, za ostudu, které se každý ze všech sil snažil vyhnout. Dvě světové války tak otřásly společností, že rozvod se rychle stal něčím akceptovatelným a běžným. Celkový dojem: 80 %. (13.02.2013)

Tenhle film už sice není součástí hereckého speciálu: se Simone Signoret ale i tak jsem na něj narazil v diskuzi VRK. Nyní po dokoukání tohoto filmu už můžu konstatovat, že jsem viděl alespoň 5 filmů s touto pozoruhodnou herečkou. Teď už k filmu. Zde hraje Terezu která žije v manželství ve kterém v podstatě jen přežívá. A ještě k tomu za zády se tchýní které zrovna není po chuti. A tak není divu, že když se ve dveřích objeví urostlej a fešnej šofér vzplane mezi nimi románek. Tereza se s milencem chvíli schází potají až přijde den kdy manželovi milenec vše řekne. Manžel však ještě přemluví Terezu ke třem dnům v Paříži jako poslední šanci jak vše urovnat. Manžel ale má s Terezou v Paříži postranní úmysly. Tereza souhlasí jen aby měla klid jinak je rozhodnuta zůstat s milencem a odjíždí s manželem do Paříže vlakem. Ve vlaku se ale objeví i milenec. Nechci moc spoilerovat už tak jsem toho z děje napsal až příliš ale je jasný, že do Paříže nejspíš všichni tři nedojedou. A vše se začne komplikovat. A komplikuje se to až do finále. V závěru to vypadá že už by příběh mohl dospět ke zdárnému konci ale jak už to tak bývá jedna blbá náhoda v úplném závěru a růžová budoucnost která se tak krásně rýsovala je rázem zase v trapu. Slabší 4hvězdy (04.08.2024)

Émile Zola napsal předlohu před více než 150 lety a film s posunem děje do současnosti 50. let už také není nejmladší... z příběhu to trochu cítit, protože tak extrémní bezradnost u dopouštění se manželské nevěry by se již v dnešní době plné rozvodů i různě volných vztahů nemusela jevit nejuvěřitelněji. Jenže Carného film nabízí hutné psychologické drama s krimi zápletkou, které mě úplně přeneslo do odlišné doby i se slušným vykreslením sociálního zázemí. Velmi brzy rozehrává v kruhu několika postav silné napětí, ještě před polovinou stihne v strhujícím podání dojít k zásadnímu zvratu a ke konci graduje až do vyčerpávějícího psychického boje s rafinovaně slizkým vyděračem. Asi nikdy mě neomrzí sledovat a objevovat filmy z této starší klasické éry, tenhle rovněž úžasně pracoval i s černobílým vizuálem místy až noirového ražení a měl v sobě mistrovsky vystavěné drama, kde se podvědomě vytoužená smrt jednoho člověka hned dvakrát stala spouštěčem ještě horšího vyústění. Simone Signoret opět nezklamala díky silnému hereckému výkonu, při její sledování v roli Terezy lze vyčíst z obličeje tolik pohnutých (byť často úsporně vyjádřených) emocí podtrhujících neklidné dilema; hodně se mi líbil i Jacques Duby v postavě jejího uťáplého manžele (s chvílemi až smutně tragikomickým vyzněním). Nejpozději od scény jeho přenášení v opilém stavu do bytu jsem tušil, že koukám na velký film, který mě plně zaujal už v úvodu... a zážitek z filmu byl skutečně excelentní. [90%] (16.08.2024)

Film francouzsko-italské produkce, inspirovaný románem Emila Zoly, vyvolal na západě velkou pozornost, zejména způsobem transkripce románu. Filmoví adaptátoři totiž zacházeli se Zolovou předlohou velmi volně, jak o tom svědčí zejména markantní fakt, že přenesli děj do současné doby — ovšem zdá se, že bez hlubšího účinku na společenské zaostření díla. Tereza Raquinová je, jak říkal Zola, historií silného muže a neuspokojené ženy. V tomhle směru filmoví adaptátoři učinili, seč byli, aby toto drama vyhnali na nejzazší mez napínavosti, která však díky skvělé psychologické kresbě hrdinů není tu dosahována jen formálně, naopak je logickým výsledkem této psychologické kresby i znamenitého postižení situací. Zejména zásluhou režiséra Marcela Carného a představitelů hlavních rolí francouzské herečky Simone Signoretové a Itala Rafa Valloneho vyznívá film jako hluboké a přesvědčivé drama, překvapující mistrným odlišením a vystižením různých lidských typů -tak protichůdných, a jejich střetáváním v akcích konfliktů. — Toto dílo v mnoha směrech sporné, naše diváky zaujme, a právem, jako každé dílo, které jemně, přesně a hluboce kreslí člověka — ,Tereza Raquinová' representovala Francii na mezinárodním festivalu v Benátkách r. 1953, kde získala Stříbrného lva, nejvyšší cenu toho roku udělenou. Filmový přehled 15/1956 (02.02.2010)

Předlohu jsem četl. Marcel Carné se od románu Emila Zoly v některých zásadních bodech odchýlil, především děj zasadil do současnosti, tedy do 50. let. Nelze mu to ale rozhodně vyčítat, jedná se vlastně o dost logický krok. Lyon sice není tak ohyzdný, jako Les Halles v Paříži na sklonku 19. století, ale pořád je vykreslen jako odpudivé město. Kamil/Camille (Jacques Duby) je pořádnej chcípák, ale to, jak bravurně ho Zola popsal pochopitelně také na plátně nevynikne. (Byl malý, slaboučký, mdlý, měl fádně světlé vlasy, řídké vousy, pihovatý obličej a podobal se nemocnému, rozmazlenému dítěti…). Liší se i způsob zabití nežádoucí osoby, ale opět - není to nic špatného. Naopak. Carné odvedl výbornou práci, ačkoliv největší trumf tohoto díla (jak už to obvykle u literárních adaptací bývá) je předloha. Zolova naturalistická knížka je zkrátka perfektně promyšlená. __ Simone Signoret je obsazená dobře, ital Raf Vallone je zde jen proto, že se jedná o francouzsko-italskou koprodukci a moc mi nesedl, ale pouze vzhledem. (01.04.2010)