Marvel's Luke Cage

Po úspěšném Daredevilovi a Jessice Jones tu máme představení dalšího z formující se party Defenders, a to skromného bulletproof ochránce Harlemu Lukea Cage. Děj se nám odehrává až po událostech v Jessice Jones a tak Luka už známe, ovšem ten "superhrdina" se z něj teprve stává. A to je problém, protože Luke vlastně není ničím zajímavý. Není to oprsklý alkoholik jako Jessica, ani slepý právník s podivnou minulostí jako Matt Murdock. Lukovi problémy se točí kolem problémů Harlemu a jeho obyvatel, čímž víc jak komiksové prostředí sledujeme New Yorskou čtvrť jak ze seriálu Law & Order. Všechny ty politické hry, gangsterky a desítky minut mluvení, rozhovorů a probírání něčeho mě nedokázaly upoutat v pozornosti celých cca 12 hodin co seriál má. Jak je u Netflixovských marvelovek zvykem, + je zde hudba, atmosféra Harlemu a veškerých prostředí. Co se týče postav, mají něco do sebe, ovšem jejich věčné tlachání je degraduje. V polovině přichází trochu vítaný zvrat, který však z honu na Luka udělá ještě větší hon na Luka a vše jede nanovo. Cottonmouth jako záporák podprůměrný, Diamondback se uvedl lépe, ovšem vše srazil jeho finální oblek půjčený zřejmě z nějakého muzea vojenského létání. Luke sám o sobě bohužel není tak zajímavý, aby dokázal utáhnout celou sérii a je to na seriálu znát. Zatím určitě nejslabší článek a doufám, že to Iron Fist napraví. PS: Scéna v obchodě s Method Manem nejlepší z celého seriálu! (18.01.2017)

Seriál o třetím Defenderovi pokračuje v tradici temných, stylových, nadmíru zábavných marveláckých adaptací, které se nebojí načnout závažnější témata. Proto jdu s hodnocením tak vysoko nehledě na několik zásadních problémů, které s Lukem Cagem mám. Třeba ten, že jsou evidentně všechny postavy v seriálu naprostí idioti, co nedokážou přemýšlet ani v rámci vlastního žánru (natož uvažovat jako lidi). Vždyť co je první věc, kterou udělá každý rozumný antagonista, když mu po čtvrti pobíhá neprůstřelný hromotluk se jménem Luke Cage? Přece se zaměří na jeho nejbližší! Ale ne, to tu místní gangsterskou sebranku ani nenapadne. Stejně tak do propasti zapomnění vyšumí jakoby mimochodem nadhozená idea toho nepřůstřelného mstitele utopit, otrávit, ... a místo toho se všichni ženou za superkulkou, co tu jeho hroší kůži provrtá. Cottonmouth, ač pitomec, je ale aspoň zajímavou postavou, dalším z řady vyvedených netflixáckých záporáků, a jeho sestřenka Maria je docela povedená mrcha. Tradice svělých záporáků tak umírá až s Diamondbackem, retardovaným králem podsvětí, co z něj sice jde docela strach, ale po většinu času je to jen ufňukanej zhrzenej blbeček. Ve skutečnosti bych pro tyhle a další blbečky a blbosti Lukeovi srazil vaz podobně jako nedávno Doctoru Strangeovi, ale tady celý seriál (nehledě na to, jak idiotský celý poslední díl byl) vytahují vedlejší charaktery - nejprve Pop, později a o to víc Shades a Claire, které jsem si možná až příliš oblíbil. (06.11.2016)

Ano, je to určitě nejslabší seriálový MCU přírustek, v rámci Netflixu určitě, ovšem stále to má vysoké produkční hodnoty, o kterých si mnozí seriáloví tvůrci mohou nechat jen zdát. Výsledek je takový vláčný a více než kdy jindy natahovaný. Nicméně Mike Colter jako představitel Luka mě přesvědčil už v Jessice a na jeho sólovku jsem se celkem těšil. Cottonmouth, Diamondback i ten podivnej Havajan se zapíší do blacklistu obyčejných MCU záporáků, ačkoliv tedy úplně nahoře nebudou jelikož mě první zmiňovaný i přes málo prostoru občas bavil. No ale mojí absolutní favoritkou je Simone Missick a její neohrožená Misty Knight, jejíž jsem si při sledování doufal v comeback v jakémkoliv Defenders seriálu a jsem rád, že se tak stalo, ačkoliv mě nezaujala úplně od začátku. Celkově jsem se až na několik vyloženě výplňkových dílů uprostřed bavil obstojně a ve druhé sezóně showrunneři trošku rázněji zakročili do choreografie akčních scén, takže vlastně fajn. Jen mě trošku mrzí, že ta druhá řada na jeden pohled skončila tak otevřeně a pak to zrušili...7/10 (12.02.2019)

Odtažitost a zpomalování tempa mi tolik nevadily, aspoň měl seriál vlastní tvář, která mu seděla. Druhá věc je, že mě na něm nejvíce bavilo, když se objevila „komiksovost“. Cageovi protivníci sice působili jako levná kopie Wilsona Fiska, ale zbytek postav, ať už nových nebo starých, dokázal sledování zpříjemnit, zvlášť když měly příležitosti, kde mohly vyniknout. A díky různým lákadlům se už nemůžu dočkat Defengers. 3,5* (Netflix) (10.10.2016)

1. série - 80% - Nejproblematičtější netflixovský Marvel, který se až podezřele dlouho tvářil jako zbytečný příspěvek do perfektně sestavené mozaiky. Jenže právě to, že Luke je nám známý díky svojí zásadní účasti na příběhu Jessicy Jones, není zádrhel, ale ta největší devíza. Jeho zápal a tvrdá neústupnost působí přirozeně a do nelítostného prostředí Harlemu dokonale zapadá. Právě zdejší atmosféra plná gangsterů, korupce, rapu a jazzu diváka velmi rychle topí v labyrintu, ze kterého není úniku a dává alespoň částečně zapomenout na až zbytečně pomalé tempo druhé poloviny. Obrovským plusem zůstávají také vedlejší postavy, nejvíc mi k srdci přirostla zavilá detektivka Misty v až sugestivním podání Simone Missick. 2. série - 60% - Snad každý seriál z místního univerza provází každým rokem stížnosti na počet epizod a jejich délku. Nikdy jsem se s podobnými námitkami neztotožňoval, ale právě tady poprvé (a snad naposledy) musím souhlasit. Třináctka epizod je v tomto případě neúnosná, každý záběr se protahuje donekonečna, spousta banálních dialogů či monologů překročí načasování pointy a dějové linky by se s klidem vešly do polovičního prostoru. I přesto, že je stále o čem vyprávět. První vlna krvežíznivých nepřátel je pryč, zůstává druhá, rozpůlená. V jedné části přináší spoustu nesrozumitelného přízvuku za doprovodu neposlouchatelného reggae a s tváří animálně zavilého bojovníka, ve druhé pak starou známou sebranku, v jejímž čele je i tentokrát Mariah, nejafektovanější, nejpřehrávanější a v důsledku jednoznačně nejhorší záporná postava celého Defenders vesmíru. Subjektivně mi přišlo, že má prostoru skoro tolik jako sám Luke, který prošel zbytečnou změnou. Zatímco v první sezóně si nesl dávné šrámy a z nich pramenící traumata se ctí, teď mu scénáristé přihráli jakýsi "vnitřní vztek", kterým od sebe odhání spojence i blízké osoby a nejednou ho takové pnutí donutí ke když ne špatným, tak alespoň pochybným rozhodnutím. Jeho síla stoicky klidného harlemského svalu tak razantně otupuje a při nedostatečném prostoru pro mou oblíbenou Misty zůstává jediný opravdový klad. Shades. Tenhle kluzký had, o kterém jsem celou předchozí řadu přemýšlel, jestli mě baví nebo ne, se najednou bez potíží stává králem celého seriálu. Ať kuje další pikle, sleduje osobní cíle nebo jen musí zakusit následky svých rozhodnutí, září Theo Rossi každým svým šibalským úsměvem. Trochu smutně to tak není titulní hrdina, ale právě nevyzpytatelný seňor Alvarez, kvůli komu bych si přece jen pořád přál, aby se bezútěšný svět neklidných rytmů a hlasů na obrazovky ještě někdy vrátil. Po vpravdě kmotrovsky laděném finiši totiž tvůrčí záměr chápu, ale pachuť z něj zůstává palčivě nahořklá. (18.03.2017)