Jessica Jones

- Look, I'm not gonna talk about my shitty story because there's always someone who's had it worse, someone's life who is ruined worse. - It's not a competition. Ač filmový noir a hard-boilovky obecně můžu, je imho dost nepopiratelné, že co se zahlcenosti narativními/charakterovými klišé a tropy týče, hůř na tom bývají už jen romantické komedie. Nejspíš právě proto Jessicu Jones (především v první polovině) tolik žeru: ona totiž bere typickou podobu noirových postav a skloubením s tématem psychologického traumatu jim dodává nebývalou hloubku a obsah, což je nejvíc vidět právě na ústřední postavě. Jessica je otravná, cynická, uchlastaná, odtažitá, zahořklá a neochotná chovat se s tou nejzákladnější mírou slušnosti i ke svým nejbližším – jinými slovy přiznaná a nepokrytá kráva, rovněž známá jako každý protagonista noirovek evar. Novinka je, že Jessica nejenom má ke krávovitosti (ač je k ní zjevně náchylná od dětství) legitimní důvod, ale tenhle důvod na rozdíl od klasických noirovek nepůsobí jako letmý náčrt z nutnosti, který je okamžitě odsunut do pozadí a jehož vliv na děj je přinejlepším minimální a skoro nikdy neobehraný. Dopady traumatu jsou tu naopak detailně rozebrány jak s ohledem na hlavní hrdinku, tak i na lidi okolo ní. Osvěžující taky je, že tímhle laděním se Jessica vymyká doznívajícímu trendu nesnesitelně kůl tomboyů, jelikož když už nic jiného, její vady a problémy jsou přinejmenším explicitně pojmenovány a glosovány, nikoli podávány jako rádoby unikátní a mentálně zdravý způsob, jak vyvstat nad šedý průměr. A jako přidaný bonus, superschopnosti hrdinů jsou zde vzhledem k charakterovému pojetí seriálu v podstatě irelevantní, takže pokud má někdo chuť narvat z té přehršle marvelovek, které jsou všechny jak přes kopírák, hlavu do drtiče na odpadky, tohle je dobrý kompromis. (13.11.2017)

1. série - 90% - Psychologickou propracovaností snad ještě dál než Daredevil. Stačilo pár epizod a o všech postavách, i těch sebevedlejších, jsem věděl tolik, že by na to jiné seriály potřebovaly minimálně dvě sezóny. Jedinečný počin, který se svou podstatou zásadně vymyká všem superhrdinským zvyklostem, ale z Jessicy Jones dělají dvě vztahové dynamiky. Tou překvapivě silnější a emocionálnější je girl power mezi Jess a Trish, pouto, které je dost možná nejuvěřitelnějším a životně nejpotřebnějším komiksovým přátelstvím všech dob. Tou druhou je pak samozřejmě toxická síla mezi Jessicou a Kilgravem, pnutí, které hlavní postavu z velké části definuje. Právě tam ale směřuje moje jediná obava. I v rámci úspěchu Netflixem budovaného vesmíru je plánovaná druhá série zapotřebí, ale její nezbytností si díky příběhu o překonávání limitů vlastního já a odpouštění jiným i sobě samé nejsem jistý ani trochu. Jako samostatný příběh rozhodně za pět, takhle na poslední chvíli cukám zpátky a počkám, co přinesou věci příští. 2. série - 85% - Zatímco ostatní Defenders mají svoje typické prostředí nebo rozpoložení a Daredevil válčí s morálními dilematy, Luke s těmi sociálními a takový Iron Fist zase s mystickými, Jessica stále nejvíc bojuje sama se sebou. Právě ona nepotřebuje kulisu New Yorku, nepotřebuje, aby jí protivníka dělal Kilgrave, nepotřebuje vlastně nic a díky tomu je tak nejsamostatnějším počinem Marvel-Netflix aliance i nejzajímavějším a nejsilnějším charakterem. Sám jsem byl v šoku z toho, že celá sezóna si vystačí i s absencí dlouhodobého záporáka, protože nově příchozí buď jen nenápadně přihrávají (Pryce) nebo antagonisty nejsou (Alisa). Překvapivě nejnenáviděnější postavou druhé sezóny je tak jednoznačně Trish. Ne kvůli zpěvu oblíbeného megahitu It's Patsyyy, ani kvůli rozporuplným vztahovým rozhodnutím, ale kvůli spoustě činů, které působí, jak kdyby dělala naschvály svým blízkým, Jessice i sama sobě. Právě kvůli ní je zážitek tentokrát o malý krůček slabší, ale už to, že dokáže seriál i bez vy-víte-koho držet krok s napětím nacpanou první třináctkou epizod, je pochvalou samo o sobě. 3. série - 80% - Nepřekvapivě pořád velmi teskné, na správných místech až bolestivě pravdivé a v první řadě vypovídající o tom, že někdy ti nejpalčivější vnitřní démoni vystupují na povrch ve společnosti zdánlivě banálních problémů. Poslední sezóna bloudění titulní hrdinky je zdaleka nejcivilnější a ačkoli žádnou dlouhodobou linku celého Defenders univerza nerozvíjí a o svých souputnících hovoří jen velmi sporadicky, líbí se mi, že právě konec je jaksepatří melancholický. Opět s Jessicou, jejíž nejlepší kamarádka je buď lahev dobrého pití nebo nevlastní sestra, se kterou je víc starostí než radostí. Čistě komiksových prvků se tentokrát vyskytuje naprosté minimum, což je snad ten důvod, proč si to rozlučka od kritiků i diváků docela slízla. Já si ale budu ten posměšný úšklebek Krysten Ritter pamatovat s patřičnou vděčností. (29.02.2016)

// "I wish I had a Mother of the Year award... so I could bludgeon you with it." AKA první citování hodná hláška po devíti dílech. Ne, Jessica Jones se vážně nesnaží být Daredevil. A to je v některých aspektech velká škoda. Finále bylo spíš zklamání a dokonce ani přítomnost Night Nurse a pár retconů to nedokázalo zachránit. Ve světě, kde jeden má kontrolu nad vším a ten druhý nad ničím, mě fakt zaráží, jak někdo dokázal tohle téma tak zoufale nevyužít. 6/10 (23.11.2015)

Nejcivilnější z komiksáren; a to nejen těch superhrdinských. A to až do té míry, že onen nadlidský rozměr je tak nějak navíc (bez schopností Jessicy a Luka by se to bez problémů obešlo), protože se řeší především komplexní nečernobílé postavy a vyspělá témata; znásilnění, psychické násilí i týrání, „vlastnictví“ někoho jiného, posedlost, posttraumatický stresový syndrom, vinna z pohledu vyššího principu mravního versus toho striktně právního apod. Rozhodně tedy nic sluníčkového. Naopak větší psychodepku aby na žánrovém poli noiru/komiksu pohledal. A nenašel by. Našel by ovšem nějaké ty výhrady, ne že ne. Předně je to přeci jen mírný příklon v závěrečných epizodách k tradičnějšímu pojetí komiksáren o nalomených/zlomených troskách. Vyznění do ztracena některých vedlejších dějových linií i pomalejší tempo několika epizod (a to se už ze své podstaty jedná o zvolna plynoucí a nikam nespěchající seriál). Ovšem i v nejslabších momentech to nad vodami průměrnosti drží postavy. Především ústřední záporák se mohl z podstaty své schopnosti lehce zvrtnout v manýru překombinovanosti, ale opak je pravdou, působivější našeptávač tu nebyl od dob Gaimanova Lucifera. Jessica Jones je žánrově i stylově na zcela jiné vlně (tohle je komorní osobní psycho drama) než její kolega ze sousedství Daredevil, ale dohromady začínají tvořit universum, které na rozdíl od zaměnitelných blockbusterových merchandising kasiček v kinech (jedno zda ze stáje Marvelu či DC) je zajímavé, nosné a s neskonalým potenciálem do budoucna. | S1: 4/5 | (12.04.2016)

Kdo by věřil psychopatovi, že ho ovládá jiný? Jessica Jones je famózní a pokračuje v DareDevilovské linii - tedy, že pod těmi padajícími mrakodrapy rukama zábavných patronů v pestrobarevných kostýmech, lítajícími městy a devíti vesmíry žijí trochu problematičtí, ale přesto lidé. Mají sice trochu neobvyklé schopnosti, ale to je v tom světě normální. Jessica Jones je protikladem všech hrdinských ctností. Ano, je charismatická - ale nesnesitelná je něčím jiným než barevným kostýmem - dokáže být cynická, zafoulecky odhodlaná (a smrdět močí), ale někdy lítost i sebelítost umí vyvolat. Zároveň je až s podivem, že Mellisa Rosenberg vdechla život tolika "cool" postavičkám aniž by musela přebírat svoje scenáristické oháňky z Twilight ságy. (06.01.2016)