Jessica Jones

Kdo by věřil psychopatovi, že ho ovládá jiný? Jessica Jones je famózní a pokračuje v DareDevilovské linii - tedy, že pod těmi padajícími mrakodrapy rukama zábavných patronů v pestrobarevných kostýmech, lítajícími městy a devíti vesmíry žijí trochu problematičtí, ale přesto lidé. Mají sice trochu neobvyklé schopnosti, ale to je v tom světě normální. Jessica Jones je protikladem všech hrdinských ctností. Ano, je charismatická - ale nesnesitelná je něčím jiným než barevným kostýmem - dokáže být cynická, zafoulecky odhodlaná (a smrdět močí), ale někdy lítost i sebelítost umí vyvolat. Zároveň je až s podivem, že Mellisa Rosenberg vdechla život tolika "cool" postavičkám aniž by musela přebírat svoje scenáristické oháňky z Twilight ságy. (06.01.2016)

Jessica měla našlápnuto celkem slušně. Zpočátku mě i docela bavila, přestože na její představitelku s jedním hereckým výrazem jsem si prostě zvyknout nedokázala. David Tennant to naštěstí solidně zachraňoval, ale rozhodně mě to nevtáhlo jako Daredevil. Bohužel někde po půlce začal seriálu docházet dech, všechny postavy se začaly chovat jako totální idioti a neustále se tu opakovalo stejné schéma "máme Kilgravea - sakra, zase nám utekl". Ta nastavovaná kaše žel vydržela až do samotného finále, takže jestli se tvůrci v druhé sérii opět míní po celou dobu zaobírat jedinou zápletkou a tu neúměrně dlouho natahovat, nebudu dvakrát nadšená. 1. série - 60% (18.01.2016)

už s daredevilem netflix ukázal,že nám Marvelovky naservíruje trošku jinak a půjde mu hlavně o postavy,než o nějakou bombastickou akci.Jessica je na tom hodně podobně a minimálně polovinu řady to celkem funguje.Bohužel potom začně hodně přešlapovat na místě a ani zdaleka nedokže tolik vtáhnout jako Daredevil.Bohužel se díl co díl opakuje stejné schéma okolo Killgravea a to je ke konci už celkem únavné.Potenciál tu je,ale pokud by se druhá řada měla opakovat,asi bych neviděl důvod sledovat dál...60% (28.05.2016)

Další Marvelácký seriál který následuje šlépěje Daredevila a ještě více propouští uzdu násilí a sexu (a to jsem měl pocit že to víc nejde). Takže žádnou sluníčkovou rodinou věc jako jsou MCU filmy nečekejte. Sice mi chvíli trvalo než jsem si na hlavní hrdinku zvykl, protože její sockoidní život a chování je krapet rozporu s mým životním stylem, ale po druhé epizodě to už bylo lepší. Dosti pomůže znát její historii a herečka je celkem i sympatická. Ostatní postavy jsou fajn, dokonce čerpají opět z Marvelu a tak se tu objeví například Simmons v komiksech známý též jako "Nuke" a otevřou se nám zde vrátka pro další zápletky do filmů a seriálů. Luke Cage je taky bezva. Na to že jsem nějak nikdy jeho postavu v komiksech nemusel, tak tady je fakt sympaťák a těším se na jeho samostatný seriál. Takhle bych mohl pokračovat dál, protože jak říkám všechny charaktery jsou zde výborně zahrané a propracované. Dalším největším tahounem seriálu je ale Kilgrave (David Tennant), který opět potvrzuje pravidlo, že pokud dáte záporákům prostor, necháte diváka podívat více do jejich minulosti a seznámit se s ním, uděláte skvělou postavu. Takže Kilgrave se může hrdě zařadit vedle Kingpina a Lokiho mezi "best off" záporné postavy MCU. Hmm najednou se na svůj fialový oblek dívám úplně jinak... Tam kde se filmům nedaří Netflixové série excelují. Možná kdyby záporné charaktery nenechávali zabít hned v prvním filmu co se objeví, taky by za něco stály. Opět je zde pár odkazů na MCU aby se divák ujistil že je to stále "propojené" a ke konci i na samotného Daredevila. Mimochodem všimli jste si jak Marvel začíná Doktory Who obsazovat do záporných rolí? Nejprve Eccleston a teď Tennant...asi už vím kdo bude další :D. (28.12.2015)

1. série - 90% - Psychologickou propracovaností snad ještě dál než Daredevil. Stačilo pár epizod a o všech postavách, i těch sebevedlejších, jsem věděl tolik, že by na to jiné seriály potřebovaly minimálně dvě sezóny. Jedinečný počin, který se svou podstatou zásadně vymyká všem superhrdinským zvyklostem, ale z Jessicy Jones dělají dvě vztahové dynamiky. Tou překvapivě silnější a emocionálnější je girl power mezi Jess a Trish, pouto, které je dost možná nejuvěřitelnějším a životně nejpotřebnějším komiksovým přátelstvím všech dob. Tou druhou je pak samozřejmě toxická síla mezi Jessicou a Kilgravem, pnutí, které hlavní postavu z velké části definuje. Právě tam ale směřuje moje jediná obava. I v rámci úspěchu Netflixem budovaného vesmíru je plánovaná druhá série zapotřebí, ale její nezbytností si díky příběhu o překonávání limitů vlastního já a odpouštění jiným i sobě samé nejsem jistý ani trochu. Jako samostatný příběh rozhodně za pět, takhle na poslední chvíli cukám zpátky a počkám, co přinesou věci příští. 2. série - 85% - Zatímco ostatní Defenders mají svoje typické prostředí nebo rozpoložení a Daredevil válčí s morálními dilematy, Luke s těmi sociálními a takový Iron Fist zase s mystickými, Jessica stále nejvíc bojuje sama se sebou. Právě ona nepotřebuje kulisu New Yorku, nepotřebuje, aby jí protivníka dělal Kilgrave, nepotřebuje vlastně nic a díky tomu je tak nejsamostatnějším počinem Marvel-Netflix aliance i nejzajímavějším a nejsilnějším charakterem. Sám jsem byl v šoku z toho, že celá sezóna si vystačí i s absencí dlouhodobého záporáka, protože nově příchozí buď jen nenápadně přihrávají (Pryce) nebo antagonisty nejsou (Alisa). Překvapivě nejnenáviděnější postavou druhé sezóny je tak jednoznačně Trish. Ne kvůli zpěvu oblíbeného megahitu It's Patsyyy, ani kvůli rozporuplným vztahovým rozhodnutím, ale kvůli spoustě činů, které působí, jak kdyby dělala naschvály svým blízkým, Jessice i sama sobě. Právě kvůli ní je zážitek tentokrát o malý krůček slabší, ale už to, že dokáže seriál i bez vy-víte-koho držet krok s napětím nacpanou první třináctkou epizod, je pochvalou samo o sobě. 3. série - 80% - Nepřekvapivě pořád velmi teskné, na správných místech až bolestivě pravdivé a v první řadě vypovídající o tom, že někdy ti nejpalčivější vnitřní démoni vystupují na povrch ve společnosti zdánlivě banálních problémů. Poslední sezóna bloudění titulní hrdinky je zdaleka nejcivilnější a ačkoli žádnou dlouhodobou linku celého Defenders univerza nerozvíjí a o svých souputnících hovoří jen velmi sporadicky, líbí se mi, že právě konec je jaksepatří melancholický. Opět s Jessicou, jejíž nejlepší kamarádka je buď lahev dobrého pití nebo nevlastní sestra, se kterou je víc starostí než radostí. Čistě komiksových prvků se tentokrát vyskytuje naprosté minimum, což je snad ten důvod, proč si to rozlučka od kritiků i diváků docela slízla. Já si ale budu ten posměšný úšklebek Krysten Ritter pamatovat s patřičnou vděčností. (29.02.2016)