Vinyl

Martin Scorsese a Mick Jagger. Tyto dvě jména jsou ve svém odvětví kultury dosti zvučná a jejich díla jsou pro ona odvětví v obou případech jedny ze zlomových, které více či méně tvořily historii. A tyto dvě zvučná jména a osobnosti, které tyto jména nosí, se daly dohromady a vytvořily seriál, který v prvé řadě slouží jako pocta hudbě, což snadno proklamuje už název. Na začátku je nutné říct, že to opravdu není pro každého. Je to hlavně pro milovníky hudby v rozsahu od 50. do 70. let minulého století, kteří se v tomto rybníčku plném ryb v podobě menších či větších referencí, budou opravdu rochnit a s určitostí to ohodnotí, jako já, plným počtem. Pro neznalé to bude další 7-7,5/10 seriál, díky kterému najdou řadu skvělé hudby, ale to je asi tak vše. Ale jelikož já se řadím do skupiny, co ví a zná, tak jsem si to neskutečně užil. O Vinylu jsem věděl od jeho vydání, ale vždy jsem ho kvůli dalším titulům odkládal. A musím říct, že to bylo dobře, protože v té době jsem věděl o takových 70% méně než teď, takže bych si ho méně užil. Dva, na začátku již zmiňovaní, legendární pánové, díky kterým se o tomto projektu vůbec ví, se na tom podíleli menším či větším způsobem. Mick Jagger spíše přidal něco málo k nápadu a spíše dodával své nabyté zkušenosti z branže. To Scorseseho práce je vidět víc a ujal se postu, díky kterému ho známe. A to sice režie. Na stoličku si sedl sice pouze jednou, a to u úvodní epizody, ale zase nám dal materiál o délce bez osmi minut dvou hodin, což je na epizodu seriálu vskutku nezvyklé a nevšední. Ale chyba to rozhodně nebyla. A co všechno se do takové megalomanie vešlo? První je samozřejmě příběh, který nás zavede na půdu New Yorku na počátku 70. let, konkrétně do krachujícího hudebního vydavatelství, které každý zná, ale bohužel se k němu nikdo nehlásí. Druhotné je představení postav, často velmi různorodých, některé jsou divácky zajímavé svým charismatem, další cool chováním, najdou se i ti s peprnou minulostí, ale všechny mají dozajista společnou jednu věc a to je nátura, která jako další prvek vystihuje 70. léta. Mimo jiné se dostane i na zpodobnění známých tvářím, které více či méně utvářely tvář tehdejších hitparád, ale i umělecky vedených typů hudby či umění samotné (příkladem jest třeba Robert Plant a Bonzo z Led Zeppelin, či Alice Cooper a mnoho dalších). A to všechno je nám stříbrném podnose předneseno ve Scorseseho epizodě, která by se, stejně jako celý seriál, dal pospat jako Vlk z Wall Street, akorát ne na Wall Street a v jiném odvětví byznysu, plus se k sexu, drogám a dalším strastem a slastem těchto povolání, přidává i umění. A právě Scorseseho epizoda je výkop, na jehož sílu už pozdější režiséři bohužel nedosáhnou, ale stále to drží v nadprůměrných kolejích. Samozřejmě, že to má své slabiny, občas se ve větším časovém oblouku dala pozornost věcem, které příběh ani zúčastněné charaktery nikam neposunuly, někdy i dialogy jsou kapánek cheesy a nestabilní, ale to zase zachraňují herecké výkony. Těmto chybkám kraluje konec, který prostě uspokojení nepřinese, protože se u něj počítalo, že bude další série, což se bohužel nestalo, takže v podstatě žádná linka není pořádně uzavřena a když ano, tak takovým stylem, že ano, dalo by se to brát za uzavření, ale rozšíření by to potřebovalo jako koza drbání. Samotné ukončení seriálu po první sérii mě dost mrzí, i kdyby pro to mělo HBO dobrý důvod, tak pořád je zdrcující už z toho důvodu, že seriál na podobné téma prostě není a dlouho nebude. Tyto neduhy jsou ale zastíněny naprosto skvěle vybranou hudbou všech myslitelných žánru a podžánrů, která výborně vystihuje prezentovanou dobu, ale také vzpomíná na léta, které předcházely a o to víc vás potěší, když tu či tamtu skladbu poznáte. Závěrem zde zopakuji své mnohokrát řečené výroky. Pokud jste fanouškem hudby, tak je to povinnost, pokud nejste, tak se asi vyhněte, na konci by jste mohli plakat po ztraceném času. Středně slabších 9/10. (26.04.2019) (menej) (viac)

"Každá generace je plná ztracenejch mladejch lidí, kteří potřebujou slyšet, že nejsou sami. A oni to slyšej. Slyšej to v deskách, který vyrábíme. Pro ty je Alibi. Pro tyhle mladý. Potřebujou hlas. A tím je Alibi!" Neznám asi jinej seriál, kterej by byl s Vinylem srovnatelnej (už třeba jenom tim, že na něm spolupracujou takový osobnosti jako Jagger se Scorsesem). Je to specifický - dokážu si představit, že zákulisní život hudebního labelu sedumdesátejch let někoho lákat nemusí, já jsem z toho ale byl nadšenej. Nepodbízivost divácký většině (viditelná už na tom žánru/scénáři) je znát i na svébytnym tempu vyprávění - seriál nikam nespěchá, ani nehledá efektní a dramatický zápletky za každou cenu. Děj je navíc prokládanej fascinujícíma hudebníma vstupama, který jsou naprosto dechberoucí - samozřejmě hraný a zpívaný přímo hercema a zasazený do aktuální scény, což z nich dělá jeden z nejúžasnějších a nejsugestivnějších prvků seriálu. A ani tyhle hudební obrazy nejsou nijak kompromisně krácený - všechno zní právě tak dlouho, jak je z hlediska znějící hudby potřeba. Nevídaný, nádherný, prostě čistá slast; pro někoho jinýho ale zase může jít jen o další rozvláčnost ve stylu vyprávění. Bobby Cannavale ale věčně nadopovanýho, v neustálym stresu žijícího manažera a vedoucího značky hraje skvěle - i to jeho balancování na hraně propasti (a často i za ní). Na hraně rozpadu vztahu a rodiny, rozpadu přátelství, ale i na hraně zhroucení labelu a nakonec skoro i samotnýho života - všechno tohle manévrování krůček nad propastí, všechen tenhle zoufalej boj o přežití je v neustálym a živelnym propojení s hudbou mluvící o tomtéž; s hudbou provokující, hledající a tápající, bořící hranice, nabourávající starý a zažitý a přinášející živý a nový. Ritchie/Cannavale tim všim proplouvá tak nějak najednou, pro něj to je ten samej niternej konflikt, se kterym se vypořádává na několika rovinách zároveň. Ta detektivní/gangsterská rovina je skvělá, obrovsky silný je i jeho rodinný pachtění - a třeba ten díl (Cyclone), ve kterym projíždí v několikadnennim deliriu s kámošem Ernstem všechny možný okolní podniky, ten je úplně mrazivej. Úžasnej je i mladej Jagger s jeho krásnou femme fatale Juno Temple (i s celejma Nasty Bits), úžasná dějová linka je i ta končící přerodem značky (zase zaniknutim toho starýho a znovuzrozením v něco novýho) a zároveň rozchodem se spoluzakladatelem labelu Zakem, kterej držet krok s turbulentnim vývojem nezvádl... Všichni herci hrajou skvěle, jsou skvěle vybraný, naprosto stoprocentně fungujou jak hudební čísla, tak ty "filmový", uvěřitelnost a autenticita jsou pro mě na naprosto nejvyšší míře na všech úrovních. Za mě ten seriál nemůže bejt lepší - pro mě to je jednoznačně 5* záležitost a strašně mě mrzí že druhý série se už nedočkáme. Vzhledem ale k tomu, jaký seriály si dnešní publikum asi žádá, a jaký čísla studia očekávaj od sledovanosti a příjmů, vzhledem k tomu to asi chápu - nakonec je to vlastně jenom čistej byznys. Teda vlastně je a zároveň neni, žejo - ostatně stejně jako u Ritchieho Alibi Records. (29.09.2020) (menej) (viac)