Réžia:
Nuri Bilge CeylanKamera:
Gökhan TiryakiHrajú:
Haluk Bilginer, Melisa Sözen, Demet Akbağ, Ayberk Pekcan, Serhat Kılıç, Nejat Isler, Tamer Levent, Nadir Sarıbacak, Mehmet Ali Nuroğlu, Gülsen Özbakan (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Aydin, bývalý herec, vlastní v centrální Anatolii malý hotel, kde žije se svou výrazně mladší ženou Nihal a sestrou Necla, která se právě zotavuje z nedávného rozvodu. Turistická sezóna pomalu končí a okolní krajina se začíná zahalovat do bílých sněhových závojů. Hotel se v tomto období stává úkrytem, ale i místem, ze kterého není úniku a které otevírá staré rány a podněcuje vzájemnou nevraživost jeho obyvatel. (Film Europe)
(viac)Videá (2)
Recenzie (89)
Předpokládal jsem určitou kvalitu, ale abych se ani chvíli nenudil u tureckého koprodukčního dramatu, které má přes 3 hodiny, prakticky se v něm jen mluví a někdy ani to ne, to jsem opravdu nečekal. Práce kamery byla výborná (nejvíc se mi líbila symbolická scéna s puštěním koně) a stejně tak i dialogy, především sourozenecké a ještě víc manželské rozhovory jsem dost hltal. Hodně z řečeného shledávám velmi smutným a pravdivým. Z některých dialogových momentů mi bylo dokonce do hodně hořkého smíchu. A co bylo důležité, takřka maximálně jsem se ztotožnil s postavou Aydina, každou minutou jsem se totiž (navzdory věkovému rozdílu) v hlavním mužském hrdinovi viděl víc a víc, stále častěji mu rozuměl…až mě to trochu chvílemi děsilo. A přestože největší emocionální nálož (pasáž u otevřeného krbu, konkrétně monolog zhrzené ženy opětovaný tichým, křečovitým a tolik říkajícím úsměvem jejího muže) přišla už hodinu před koncem, zbývající čas, jakkoli ne tak citově strhující jako předchozí dění, rozhodně nebyl pouhým natahováním a samotný konec s „nevyřčeným“ vyznáním zaútočil na diváka neméně úderně (myšleno však v čistě kladném slova smyslu). Zimní spánek, který byl mým prvním (a jistě ne posledním) počinem od Ceylana (snad jsou i další jeho snímky plné tak zajímavých a pravdivých myšlenek), hodnotím vzhledem k lehce slabší třetí hodině plným počtem se stejným přívlastkem (a k filmu bych se chtěl časem zase vrátit). „Přál bych si, abych byl úspěšný a charismatický herec o jakém jsi snila. Ale nejsem. Jsem prostý člověk. A co je horší, jsem za to rád.“ ()
Pri Zimnom spánku ma znova napadol jeden faktor, mätúci hlavy určite nejednému filmovému vedcovi. Dá sa napísať absolútne prirodzený dialóg, aby pôsobil ako zo života a zároveň bol akceptovateľný vo fikčnom filmovom svete? Zimný spánok svojou dokonalou premyslenosťou ukazuje, že nie. Času je totiž na rozdiel od života aj pri troch hodinách málo a všetko musí byť povedané v pravý čas, trefne, pohotovo a inteligentne. Takto v živote neuvažujeme. To ale ani náhodou nie je výčitka. Rozdielne zákony oboch svetov nepustia. Menšou výčitkou však je, že pri takejto stopáži a obrovskom množstve slov nie je možné všetko zachytiť a tak si všetko videné a počuté na prvý krát na 100% pospájať. Pri hodine a pol u Bergmana komplikovanosť neprekáža, pozriete si to znova. Režisér však vyžaduje opätovné zhliadnutie aj pri svojom mohutnom kolose a to mi pripadá málinko nefér. Alebo si myšlienky priebežne zapisujte. Ostatne to je asi jediná výčitka Zimného spánku. ()
Starší muž, mladší žena, ponurá krajina - nevím proč, hodně mi to evokovalo tarkovského Nostalgii, byť je příběh i vyznění naprosto jiné. V zimním spánku jakoby všichni pospávají, nikdo si nechce přiznat svůj díl viny, všichni jsou osmělí a reagují na své okolí podrážděmě. Výjimku tvoří Hamdi, který je ochotný, chápavý a chce věci urovnávat, jako protiklad svého afektovaného bratra. Vnitřní zranení vystupuje zvolna napovrh, každý se v jisté části příběhu obnaží, ale nepřináší to porozumění navzájem. ()
Málokedy sa dá o nejakom filme povedať, že obsiahol všetko podstatné, s takto čistým svedomím (sic). Ponoril sa do ľudskej duše (reprodukovanej slovami) tak hlboko, až z neho tečie tá zamrznutá voda prúdom. Predstavte si napríklad hádku dvoch natoľko odlišných ľudí, že aj keď jeden z nich pokorne priznáva chyby a chce to podložiť dobrým skutkom; druhý mu neverí, pokladá to za vypočítavé a je ešte viac znechutený. Tento obojstranne krutý rozhovor, má pôdu vhodnú pre život, asi ako step pokrytá snehom. No napriek tomu prebieha medzi osobami, ktoré by mali mať k sebe najbližšie. A poznáme to snáď všetci. Neraz sme stáli na oboch stranách barikády. Bezmocnosť v snahe zvrátiť odcudzenie, je podobná pokusu preraziť múr holými rukami. Je to nemožné, až to bolí. Netreba však zabúdať ani na peniaze, tie sa pletú vždy do všetkého. A viac už len ten starý blázon čas, ktorý najradšej spoznáva lúčenie, zabúda na spomienky, či žije smrťou. Proste život na zemi. A nezáleží na tom, kde je situovaný, všade je totiž úplne rovnaký. Okrem vyslovených extrémov. Ale čo nie je extrém? Extrém je človek. Tvor, ktorý nežije len aby prežil, ale dokáže myslieť, teda trpieť a tešiť sa, a potom zase... Márna lásky snaha, veľa kriku pre nič, každý by sa aj tak občas najradšej pohádal so svojím životom, namiesto iných ľudí. ()
Ceylanův duchovní patron Čechov vyvřel na povrch Anatolie a výsledkem je zredukovaná magie plynoucího času a bohužel i oslabená síla filmového jazyka. V dílčích momentech podmanivě ospalé, zamrzlé a zemité, jindy ale jen příliš doslovné a zahleděné do vlastní mnohomluvnosti. U Čechova každé slovo váží, u Ceylana se občas slova prostě a jenom zbůhdarma sypou. I tam, kde film obstojí bez nich. ()
Reklama