Zimný spánok

„Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.“ Jako číst tlustý (ruský) román. Do detailů prokreslené postavy, spletité vztahy mezi nimi, velmi pomalu (protože téměř od základu) budované konflikty. Od překvapujícího rozbití okna je zřejmé, že se schyluje k velkému zlomu, k fyzickému střetu nebo psychickému kolapsu. Ceylan přitom dokázal zneklidňující pocit, že k něčemu dojde, udržet po celý film, který se důsledně vyhýbá nuceným dramatickým zkratkám, škatulkování postav a zjednodušujícím frázím. Katarze během dokonale antiklimatického závěru bude tím silnější, čím větší úsilí pochopit ambivalentní jednání hrdinů vynaložíte. Odbourání napětí přitom, jako nic v Zimním spánku, není jednoznačné. Někdo smysl bytí možná nalezl, někdo jiný však zřejmě ztratil. Nejen Aydin, „zbytečný člověk“, který se nedokáže probudit ze svého zimního spánku, ale také ostatní postavy jsou „knižně“ mnohovrstevnaté a různě svými slovy a činy obohacují ústřední motiv sebeklamu, nasazování masek a všednodenního herectví na rovině vztahů mezilidských i mezitřídních (k dramatikovi z nejváženějších odkazuje citát z Richarda III., plakát k Antoniovi a Kleopatře v Aydinově pracovně nebo název hotelu - Othello). Přestože film sestává převážně z dlouhých dialogů dvou a více postav, není slovy přetížen. Každá z diskuzí má odlišnou dynamiku (určovanou kromě prudkosti slovních výměn také rozmístěním figur v prostoru a tím, jsou-li zabírány odděleně, nebo každá zvlášť), jiný zdroj napětí vyplývajícího z toho, co jsme se o hovořících osobách z jejich vyslovených myšlenek i z neméně výmluvné mizanscény dozvěděli doposud. Stejně jako Tenkrát v Anatolii, také tentokrát (opět v Anatolii) snímá Gökhan Tiryaki nevlídnou a stejně jako vztahy mezi postavami stále chladnější krajinu coby extenzi vnitřních světů postav, více si ale všímá tváří herců, které nás nejsrozumitelněji zpravují o vývoji postoje jedné postavy ke druhé v rámci dané scény i celého filmu. Díky komplexnímu (a dlouho jsem si použitím slova „komplexní“ nebyl tak jistý jako v tomto případě) scénáři bylo čtení lidských tváří, k němuž Zimní spánek vybízí, podnětné nejen po tři hodiny promítacího času. K úvahám nad etikou a logikou lidského jednání mě podněcuje ještě mnoho hodin po skončení. 85% (13.10.2014)

Moje recenze a pohled: http://scobak.blog.sme.sk/c/367005/nejpsychologictejsi-film-roku-je-196-minutova-zalezitost-a-urcite-neni-pro-kazdeho.html Nejpsychologičtější film roku. (17.10.2014)

Možná, kdyby ten snímek nebyl tak strašně dlouhý. Ale on tak strašně dlouhý byl a já jsem si prostě nedokázal celé tři hodiny - a k tomu ještě kus - užít herecké výkony, které jsou výborné, ale i režii, kameru a střih, které se prostě povedly a je vidět, že i turecká kinematografie udělala obrovský pokrok. (11.10.2017)

Tenkrát v Anatolii a Klima jsou pro mě stále nejpodmanivějšími Ceylanovými filmy a kvůli jejich unikátnímu vizuálnímu kouzlu si je nejspíš budu pouštět raději než povídavý Zimní spánek. I tak je ten film ale stále ohromující tím, s jakou precizností dovede pracovat i s těmi nejjemnějšími prostředky filmového jazyka. Stylisticky jde téměř o naprostý protipól mainstreamové turecké kinematografie, kterou charakterizuje melodramatická vypjatost a excesivnost. ____ Více v recenzi. (26.10.2014)

Žádný jiný film mi tak dlouho nekoloval v žilách jako Zimní spánek. Film, ke kterému se budu vracet za další měsíc, rok, dekádu. Až krutě jsem vyžadoval drsnější emocionálnější zásah v domě Ismaila s Nihal, ale to už by byl jiný příběh (Trier, Haneke). Zimní spánek si dokážu představit jako vůni stránek s nekonečným rozsahem a pokračování (hloubka postav je na tisíc stran). A taky se potvrzuje kvalitní divácké oko viz. hanakonochi, mizunohana, WillBlake. (02.06.2017)