Sicario: Nájomný zabijak

Intenzivní akční krimithriller, který zrazuje protagonistku i diváka. Sicario se po většinu času tváří jako chirurgicky přesný procedurál typu Zero Dark Thirty, poskytující nám dostatek informací a věnující zvýšenou pozornost přípravě a provedení jednotlivých akcí, jež vedou k dalším akcím, nikoli vztahům mezi postavami. Ve skutečnosti skoro po celou dobu sledujeme revenge movie v duchu Fordových Stopařů, který nám ovšem tají, kdo se mstí za co (resp. že se vůbec někdo mstí). Přísun informací je ve skutečnosti výrazně omezený (oba brutální výslechy, kdy v náznaku neomezené narace na chvíli opouštíme hledisko hlavní hrdinky, končí dřív, než se něco podstatného dozvíme) nás staví do stejné pozice jako Kate, nacházející se v cizím, výlučně muži ovládaném prostředí. Po celý film se marně snaží pochopit, jak – slovy Javiera – „fungují hodinky“ a nahlédnout pod povrch, namísto toho, aby jen sledovala ubíhající čas. Stejně jako v nekompromisním prologu, kdy jen tak tak uhne výstřelu z brokovnice a dozví se díky tomu, co se skrývá za zdí, má ale i po zbytek filmu hlavně velké štěstí a nulovou kontrolu nad tím, k čemu kolem ní dochází. Protagonistčině omezenému přístupu k informacím odpovídá snímání některých dialogů v celcích, dávajících vyniknout její bezbrannosti vůči nepřátelskému světu, v němž se octla. Sicario je především chytrou, bravurně rytmizovanou žánrovkou s některými z nejpůsobivějších akčních scén roku (jedna z nich prozrazuje stejně jako finále Zero Dark Thirty inspiraci videohrami), která na nás hnus, nepřehlednost a nebezpečnost války s drogovými kartely přenáší zejména stylistickými volbami a strukturou vyprávění. Kdybychom k němu přistupovali jako k psychologické sondě nebo komplexnímu portrétu poměrů na americko-mexických hranicích (à la Traffic), zřejmě by neobstál. Zvýšená pozornost věnovaná od začátku jednomu mexickému policistovi slouží čistě utilitárně zejména k posílení naší emocionální angažovanosti (a zajištění silného posledního záběru), nikoli k nabídnutí plnohodnotného pohledu z druhé strany. Zlo, kterému zde postavy čelí má podobně unikavou podobu jako v thrillerech Michaela Manna (jehož práce se zvukovým designem během přestřelek je neméně precizní), zatímco westernovou ikonografií a nekompromisním (a ani trochu cool) přístupem k násilí Sicario asociuje filmy Sama Peckinpaha. Vlastně i tematizace (oproti dřívějšku mnohem méně zřetelné) hranice mezi civilizací a divočinou a jejího překračování a posunování, dělá ze Sicaria jeden z nejlepších Mexikem načichlých revizionistických westernů od Divoké bandy. 85% (23.10.2015)

Výborně napsané, výborně zahrané. Fantastická kamera Rogera Deakinse, k tomu Villeneuvova puntičkářská režie, pomalu a jistě dotahuje Davida Finchera. V kombinaci s Jóhannssonovou nehudební hudbou vykresluje zdrcující atmosféru. Akce úsporná, působivá. Hutné drama bořící pravidla a míchající kartami. Krutý závěr ze života. Jo jo. (29.10.2015)

Kdybych nevěděl, že bude Villeneuve točit Blade Runnera, řval bych, že musí točit Blade Runnera. Jeho hrátky s hutnou atmosférou a pomalým tempem totiž nemají chybu, a právě díky nim je Sicario tak zajímavou podívanou - i když se toho v něm zase tolik nestane. Někdy v půlce filmu se bohužel vynoří dějové vzduchoprázdno a člověk moc neví, na čem je. Pečlivě vystavěné finále ale spolehlivě vrací míč do hry a vysvětlí vám, že to tenhle Kanaďan myslí s Hollywoodem zcela vážně. Sicario samozřejmě těží hlavně z vývoje vztahu Benicia Del Tora a Emily Blunt. A jelikož je jeho podání brilantní, já jsem opouštěl kinosál spokojený. Těch meditativních pasáží, které stojí vyloženě na Deakinsově kameře, je sice trochu moc, pokud se ale u dvojky Blade Runnera trochu přidá „na ději“, může Villeneuve natočit neskutečnou pecku! (8/10) (20.10.2015)

Doporučuju na stejné téma pro srovnání dokument Cartel Land - aktuálně ho promítá festival Jeden svět 2016. Výrazně lepší příběh i biják, především méně čítankový, zploštělý a předvídavý, a - kupodivu - je realita dokonce pořád ještě drsnější - a samozřejmě zároveň složitější a jemnější - než digitální americké thrillery bez citu pro substrukturu. Trapný, mechanický, černobílý scénář tu zabil všechno, co se hýbalo. *~ (07.03.2016)

Až na úvodní sekvenci, ve které FBI vezme náklaďák, projede s ním dům a najde v něm cosi zapáchajícího, mi Denis Villeneuve opět potvrdil, že je opravdu režisérem jednoho filmu. Dlouho jsem neviděl tak nudný a nezajímavý snímek, který mi byl postupem času čím dál víc lhostejný. Kam jsi dal oči, Benicio? (08.11.2018)