Princezná a pisár

Jak dlouho ještě hodlá personál tzv. veřejnoprávní televize předhazovat dětem podřadné debilní slátatniny? Co si slibuje od toho, že zadá tradiční štědrovečerní pohádku scénáristické a režisérské spodině (viz portfolio obou autorů)? Ponechme stranou půl filmu trvající útěk z hradu a vezměme to rovnou od toho utopení v bažině: Tady se asi někdo inspiroval tím postupem oblíbeným ve všech podřadných televizních produktech: vygradovat scénu až na hranu, střihnout pro distanc a dramaticky pokračovat. Zde užito dramaticky běžících nohou. Chápu, že ti šmíráci chtěli dětského diváka pořádně napnout a pak mu naservírovat úlevné překvapení, ale když se prokazatelně utopená princezna probudí v čistoskvoucí postýlce, tak na to opravdu nestačí po několikaminutovém dějovém pohledu stranou naznačit, že ji nějaký chlápek vytáhl (jak?) hned po střihu (ještě živou, ale už v bezvědomí). Notabene utopená v bažině, probuzená v elegantním ložním prádle, vymydlená a s perfektním makeupem. (Uznal bych to, kdyby nevystřihli, co všechno zachránce mezi tím nutně musel s princeznou provádět.) Apropó, tenhle zachránce: hrdina Přibík, který dvacet let hledá královniny vrahy pobýváním uprostřed bažiny, kde si zbudoval solidní srub. Tak hlavní je být ve správný čas na správném místě (PollyJean nikoli nepřípadně upozorňuje na taktiku inspektora Trachty v Hospodě na mítince). Zato král je beznadějný tragéd. Že jsou králové v českých pohádkách dementní, na to už jsme si zvykli. Tento vypadá mentálně v pořádku, tím méně je pochopitelné, jak to, že kvůli podezřele zmizelé truhle postupně odevzdá jedinou dceru, celé království a (poté, co je mu sdělena pravda, kterou si potřebuje "ověřit") i sám sebe dvěma přivandrovalým nýmandům, kteří nemají v rukou absolutně nic. Ale co vlastně čekat od krále, jehož jediným ministrem pro všechno je senilní učitel krasopisu (ty školní lavice se v pohádkách za poslední desetiletí vůbec nějak rozmohly). Tak vážně, kdyby ta pohádka byla postavena na tom, že král je slabošský idiot (jako třeba v iniciátorské Pyšné princezně), dá se s tím pracovat, ale takhle to prostě nejde. Nestačí k sobě prostě slátat vyzkoušené šablony ozvláštněné několika dramatickými karamboly. Ztvárnění princezny stojí za bližší pozornost. Ačkoli na mne působila velmi sympaticky, nešlo přehlédnout, že na tu v sitkomech oblíbenou vždy nad věcí hláškující adolescentku vypadá přece jen už příliš moc dospěle. Její celkový výraz, gestikulace, mimika je velmi dobře provedený mediální prefabrikát pro trochu větší holky, které si loni či předloni přestaly hrát s bárbínami - toto pseudocelebritní pojetí bez čehokoli niterného se obzvlášť silně projevuje všude tam, kde tvoří trojici se svými dvěma věčně se hihňajícími dvorními dámami. (Až obludně ilustrativní jsou některé obrázky zde v galerii, paradoxně ty, kde se nehihňají.) Ve stejném duchu je i jejich zamilovanost, která vlastně ani není zamilovanost, natož "láska", ale takové to pobaveně zaujatě pozorovatelské dávání šance adeptům z řad vrstevníků. To vše neznamená, že je tato princezna nějak horší než princezny řekněme z TV pohádek 80. let, je prostě taková, jak to dnes v mediálním sdělení pro holčičky frčí. Nakonec si ani nemyslím, že by to bylo nutně špatně, kdyby autoři byli schopni s pojetím postav nějak koncepčně pracovat a kdyby byli schopni vytvořit přesvědčivý scénář. Taky je až otravné, jak mechanicky, bezůvodně se autoři drží pravidla, že dobré princezny a jiné kladné šlechtičny musejí milovat zásadně nemajetné plebejské chasníky. Tento fakt měl v pohádkách samozřejmě svou funkci, tady je to jen vyprázdněná trapná rekvizita. Ještě k tomu věku. Že je princezna poněkud přestárlá, už jsem zmínil. Naopak Jankova matka, přestože její představitelka má podle kalendáře adekvátní věk, působí neadekvátně mladě - jako na starší ženu špatně namaskovaná mladice, takže v tom čepci a s dospělým synátorem vypadá dost bizarně. Ze zcela jiného soudku je už značně starý, přesto adekvátně svému věku pěkně působící Nárožný, jehož postava je ovšem, jak už naznačeno, dost pitomně přetížena a nakonec ani není tak vtipná, jak asi měla být. Janek, krom předvádění artistických čísel, funguje jako princeznin sparingpartner v klasické komediální hře od vlez-mi-na-záda-jsou-s-tebou-jen-problémy po docela-se-mi-líbíš-chci-být-s-tebou-navždy. Jestli se vůbec nějaká postava tvůrcům povedla, tak i já hlasuju pro Herkula. (04.01.2015) (menej) (viac)

Na filmech Karla Janáka jeden musí ocenit aspoň to, že tenhle člověk aspoň ví, co by v (dobrodružném, pohádkovém, to je konečně jedno) příběhu být mělo. Mnoha (tedy podstatné většině) současných českých tvůrců (nejen) pohádek chybí i tenhle základní předpoklad. Že to ví, ovšem neznamená, že je schopen to tam úspěšně vložit. Realizace drhne, přičemž problémy s dějem zásadně řeší stylem "když nevím, půjčím si odjinud" (i když zde to nedosahuje úrovně předloňských cyklů - pardon, měsíčků). Zadání muselo znít zhruba takhle: "bude to akční, bude se tam šermovat, prchat před pronásledovateli cestou necestou, skákat po zdech, padat do děr a topit se v močálech a celý to bude doprovázený špičkováním mezi ústředním párem. Prostě jako první Piráti chápeš? A teď neváhej a toč." Povedlo se? No, tak napůl (někde kolem, dle nálady o něco víc nebo o něco míň). V čem je problém. Za prvé, důležité zápletky působí naivně i v pohádce, kdy celý ten padoušský plán by snad neoklamal ani ostrahu muničáku ve Vrběticích. A co třeba důvod mnohaleté absence hrdinova otce? Co těch 20 nebo kolik let dělal, zatímco "nepolapitelný" padouch si žije na vysoké noze? Rimmerovými slovy, tomu by neuvěřilo ani pětileté děcko (takhle chabě vysvětlená absence jednoho z rodičů mi silně připomněla druhé Jak vycvičit draka). Děj tu je zkrátka z větší části jen proto, aby k tomu adrenalinovému parkůru byl nějaký důvod a ne od toho, aby se o něm přemýšlelo. Grrr. Za druhé. Prchání po střechách a stokách není sice udělané špatně, ale zabírá v ději příliš velké místo a chvílemi je příliš samoúčelné. Za třetí. Shledání v bažinách je z kategorie Cimrmanova "Hodina pravdy". No a za čtvrté. Chybí tomu trocha pohádkové poetiky. A to nemyslím písničky. Při všech těch skákáních sice možná může být mladší či naivnější divák chvílemi napjatý, jak dopadne konkrétní scéna, ovšem celý příběh sám o sobě tohle vyvolat nemůže, protože je vlastně dost chudý (i když se tu něco děje skoro pořád). Co třeba něco víc vědět o postavách (stačí v náznacích, třeba právě běžící klasika Tři oříšky toho v pár vteřinách o princových rodičích stihnou říct spoustu). A postavy samotné by měly předvádět trochu větší škálu emocí, aby působily jako lidé a ne šachové figurky, které scénárista přesouvá z místa A do místa B, s jednoduchou charakteristikou (hláškař, záporákův poskok a podobně). Občas by z nich měl scénář dostat třeba o čem sní, co chtějí, po čem touží (i kdyby to bylo jen po sklenici vody). A taky dát prostor k tomu, aby se vyjadřovali vedle slov i jinak. Obyčejný úsměv, oči, gesta. Interakce není jen slovní a mnohé vodopády slov vlastně nic kloudného neřeknou (to jsem se dostal ovšem ke stavu české kinematografie obecně). No, to bychom měli nedostatky, plochost, málo emocí, sázka na adrenalin. Teď nějaké klady, protože musím přiznat, že katastrofa to nebyla. I přes zmíněné nedostatky děje a naivitu to aspoň drží pohromadě a to se počítá. Řemeslně je to natočené rozhodně slušně, lokace působí opravdově, kostýmy a výprava působí bohatě a přitom nepřeplácaně (a trochu to dohání to co chybí na obsahu). Ústřední pár sice mohl být charismatičtější, ale bývalo i hůř. Mnohem hůř. Šerm tu na pohádkové poměry vypadá dobře (až na ty samoúčelný salta). A pak Maroš Kramár, který má naopak chrisma na rozdávání a záporáka si užívá dosytosti (a s lepším scénářem by to v jeho podání byla super postava). Jo, a je to podstatně lepší než Jacksonův Hobit (i když to má skoro tytéž chyby, jen v menším). Tak tři, ale jen že jsem v mimořádně dobré náladě. (24.12.2014) (menej) (viac)