Búrlivá svadba

Základním poznávacím znakem tvorby mumbajských filmových studií, aneb Bollywoodu, jsou pěvecké a taneční scény, které ovšem mnohdy nevychází z děje snímku a mohou tedy působit samoúčelně. Režisérka Mira Nair proto chtěla natočit film, který by tanec a zpěv přirozeně začlenil do příběhu. Podařilo se jí to skrze portrét jedné současné indické rodiny vsazený do událostí spojených s přípravou svatby. Skrze chytře rozehrané vztahy uvnitř rodiny vnáší do filmu celou škálu emocionálních rovin od humoru přes romantiku až po vážné drama. (15.09.2008)

Film okolo 70%. Komorní, zajímavé. Manželka ho našla na CSFD díky poznámce v jedné diskusi, že je lepší než Moje velká indická svatba, zjišťujeme však, že se s Velkou indickou svatbou nedá porovnávat, cílí úplně jinam. Toto je film do nitra člověka, rodiny, nebojí se ukázat negativní myšlenky. Není přehnaně vtipný (i když zřejmě nezapomenu hlášku: "vaše dcera je moje dcera"), je o pocitech a vztazích. ■ P.S. Už jsem trochu zvyklý na indickou angličtinu, někomu, kdo ji slyší poprvé, by to však mohlo víc vadit. ■ P.P.S. Z psychologického hlediska se mi líbí okamžik kdy se jedna z hlavních postav dozví špatnou zprávu a místo, aby si vybila zlobu na svém blízkém, vyventiluje se na nedaleko stojícím člověku s mopedem. (21.02.2010)

Podle všeho jde o celkem věrné zachycení toho, jak by to i mohlo probíhat. Bollywood tentokrát poznáte spíš podle námětu než zpracování, které je mnohem civilnější, než jsme zvyklí (kamarád to označil za "celkem normální film"). Ale jsem docela rád, že v mém kulturním okruhu není svatba smyslem života. (16.08.2007)

První „pure India“ film, který jsem viděl. Vím, že nejde o typický produkt Bollywoodu, přesto šlo o unikátní kulturní zážitek, který se těžko bude opakovat u nějakého dalšího filmu z tamějších končin. Mira Nair vyšlechtila bohatě rozvětvený strom, osypaný spoustou barevných a voňavých květů. Pravda, některé jsou jenom barevné a voňavé, ale pár z nich… Konkrétně třeba „spojovací“ záběry z rušných Dillijských ulic, při nichž mě mnohokrát napadlo „jak v tom, s odpuštěním bordelu, může někdo žít?“. Nuž, jiný kraj jiný mrav a ti lidé vypadali šťastně. Neštěstí do filmu vnáší „zlo z kapitalistického západu“, ať v podobě pedofilního strýčka z Ameriky či babylónského zmatení jazyků, kdy může být lámaná angličtina na jednu stranu vyžadována a na stranu druhou považována za snahu „machrovat“. Bouřlivá svatba mi však v paměti neutkví jako (snaha o) sociálně-kritické drama, nýbrž jako pestrobarevná hříčka přírody, nejúchvatnější v momentech, kdy se nic neřeší, jenom tančí a zpívá. Ty dva paralelně probíhající a hrůzostrašně kýčovité románky nebudu režisérce, jakožto rodilé Indce zazlívat, pouze jim věnuji dva jízlivé úšklebky. 80% (10.02.2010)

Monsoon Wedding je jeden z těch projektů, který západu připomněl, že by bylo zajímavé sledovat také indické filmy. Společně s filmy Dil Chahta Hai s Lagaan: Once Upon a Time in India se ledy pohnuly a lidi se začali víc zajímat. Byly z toho najednou festivalové projekce a ceny, distribuce na DVD, tu a tam film v televizi. Indický film přestal být prázdný pojem, indické celebrity prorazily, začaly se objevovat i v různých jiných mezinárodních a nadnárodních produkcích, staly se tvářemi globálních kampaní. A stalo se to právě včas. Jednotlivé indické kinematografie totiž po roce 2000 dozrály a začaly být konkurence schopné. To, jak se zejména Bollywood změnil v následujících 20 letech se zcela vymyká praxi pomalého vývoje indických kinematografií v celém 20. století. A musím říct, že to byla radost sledovat. A stále je. Mira Nair se stala tváří celé generace emancipované indické diaspory, která konečně dokázala svou kulturu komunikovat natolik srozumitelně, že díky ní padlo mnoho tabu. A přitom základní příběh svatby, kterou definují monzunové deště, se zdá být v jádru tak banální. Ve skutečnosti ale není. (17.11.2023)