Dáma v zlatom

Kvalitní drama s vtipnými okamžiky a s hlavním tématem je boj o spravedlnost, v závěru se spíše ale ukáže, že spravedlnost sama o sobě není vítězstvím a jde hlavně o lidskost... Dobrá práce s retrospektivním vyprávěním v logickém sledu... Výběr hlavních představitelů šitý na míru snímku. Hans Zimmer opět používá ke zvyšování emocionálního účinku snímku piano a smyčce, v melodiích se opakují akordové kombinace předchozích snímku, ale koncept opět funguje dokonale :-) Jedinou slabinou snímku vidím v absenci překvapení, resp. velké předvídatelnosti děje i závěru :-) (25.06.2015)

Nejsem žádný velký fanoušek výtvarného umění, ale Klimtův obraz znám a tenhle případ si shodou okolností pamatuji také, protože mu byl věnován poměrně velký prostor i v našich médiích a ve spoustě lidí to vyvolalo mylnou naději, že jim náš stát vrátí některá umělecká díla, která nevratně prohlásil svým majetkem. Jenže......... . Woman in Gold ukazuje trnitou cestu za naplněním práva ve zdánlivě jasném případě, kdy se hlavní hrdinka na sklonku života staví nejen proti rakouské justici a tamním politikům, ale i proti démonům minulosti číhajícím na všechny Židy, kteří měli co dělat s nacistickou mocí. Filmu dle očekávání dominuje Helen Mirren, ale dělá to způsobem vyrážejícím dech, takže Ryan Reynolds, který jinak zahrál také velmi dobře, tu byl odsouzen jen do role statisty. Zatím jeden z nejlepších letošních filmů. 100% (22.06.2015)

Pokud bych vycházel čistě z anotace, očekával bych soudní drama. Na to, abychom Dámu ve zlatém mohli takto žánrově zařadit, se ale u soudu stráví dost malé množství času (pár konfrontací mezi právníky, pár proslovů atp.). Symbol celého sporu, Klimtův portrét Adele Bloch-Bauerové, tety hlavní hrdinky Marie evokuje spíše vzpomínky na minulost, do nichž Maria postupně více a více zabředá. Hledá vlastní identitu, vyrovnává se s vlastní minulostí a očekává katarzi, mezitím absolvuje pár schůzek, občas se zúčastní soudu, arbitráže apod. [==] V jádru filmu totiž moc nejde o samotnou restituci, ale pozornost je směřována k jejím aktérům, přičemž za dominantní lze považovat prvek proměny, resp. proměňující se vztah: 1) Marie k rodné vlasti (změní svůj původně dogmatický názor, že se do Rakouska již nevrátí a připouští, že se společnost posunula dále); 2) Marie k celé kauze (nechce se ji zúčastnit, pak několikrát odmítne znovuzapojení do procesu); 3) Marie k sobě samé, resp. vlastní minulosti (souvisí s bodem 1, postupné otevírání třinácté komnaty); 4) Marie a Randyho (vypjatý vztah restituentky a právníka projde velkým vývojem); 5) Randyho k případu a stejně tak vlastní identitě. Příkladů by se našlo jistě více, šlo o to názorně demonstrovat, jak film s prvkem proměny systematicky pracuje, přičemž ho v určitých momentech konfrontuje s pravým opakem, tedy nemožností proměny (scény s představiteli protistrany, kteří pevně trvají na svém). [==] Ačkoli dominantu považuji za poměrně zjevnou, míra ozvláštnění je diskutabilní, protože uvedené postupy nikterak novátorské nejsou. Tvůrci si spíše berou soudní spor jako rukojmí pro vyprávění příběhu o ženě, která sice svým způsobem ztratila část svého života, kdy byla nucena utéct z rodné země do zahraničí, ale hrůzy holocaustu a dalších zločinů jako mnoho (milionů) jiných na vlastní kůži nezažila. Pokud něco autentického, tak si raději znovu pustím dokumenty Heleny Třeštíkové Hitler, Stalin a já, Má šťastná hvězda nebo Nesdělitelné. (23.06.2015)

O drobné a zdánlivě bezbranné ženě, která se rozhodla čelit přízrakům - a o mladém právníkovi, pro kterého byla minulost dávno uzavřenou a velice vzdálenou kapitolou ... než poznal "Dámu ve zlatém". Velice sugestivní - a velice kultivovný příběh, který vychází ze skutečnosti. S obdivuhodnou elegancí se v něm proplétá vícero časových rovin, aby nenásilně, ale o to důraznějí připomínaly dobu temna, která na čas pohltila prý osvícené dvacáté století. Nicméně ... přes všechny známé i méně známé skutečnosti a morální apely: Nemám žádné právo posuzovat, zdali za soudní pří o umělecká díla Gustava Klimta bylo víc volání po spravedlnosti nebo po penězích, ale nemyslím si, že teta Adele jakožto součást kulturního dědictví starého kontinentu měla skončit v jakési soukromé galerii ve Státech - a zrovna tak si nemyslím, že by tam skončit CHTĚLA. (19.11.2018)

Ten film má slabá místa a jsou zde scény, které jsou zbytečně vyhrocené a jsou dané pouze na efekt, ale to mi ani tak nevadilo. Snímek mě bavil, mimo jiné i proto, že celý příběh je nesmírně zajímavý, a to jak z pohled soudu, tak i z pohledu útěku z Rakouska před nacisty K hereckým výkonům nic nemám. Ryanovi věřím neustále a tady mi mou víru oplácí. (07.07.2015)