Šťastní spolu

„Dáme se zase dohromady?“ Nevím, myslím, že jednou to vidět stačilo, několik osamocených momentů bych si však rád zopakoval. Příběh je zvláštní. Po pravdě, ani jsem mu nevěnoval moc pozornosti (tuším, že šlo o komplikovaný vztah dvou hongkongských homosexuálů, dobrovolně uvízlých v Argentině), mnohem intenzivněji jsme vnímal vizuální stránku. Wong Kar-waiova (raději to píšu celé, neboť dost dobře nevím, co je jméno a co příjmení) svébytná režie se vyznačuje hojným využíváním zpomalených záběrů, častým střídáním různých kamerových filtrů a především schopností vytvořit zvláštní atmosféru na hranici snu a reality. Magické, těžko uchopitelné, divácky zdánlivě nepřístupné. Ale pokud dokážete najít ta správná vrátka, svět za nimi vás pohltí. Sám jsem onu bariéru mezi filmem a divákem zdolal až někdy během posledních deseti dvaceti minut, během toho sadisticky dlouhého krouživého (a zpomaleného) záběru okolo jistého argentinského vodopádu. Kontrastem k jeho pomalosti, k téměř nehybnému a přitom neustále dynamickému stavu věci, je o pár minut později úmyslně zrychlená sekvence z Hong Kongu, životem pulzujícího města, z něhož se veškerý život vytratil. Wong Kar-wai ani přesně nevěděl, jak celý příběh pojme do jakého žánru jej bude situovat (viz. dokument Bueno Aires Zero Degree), což nahrává právě neživým věcem okolo hlavních hrdinů. Možná právě o tom, o tom neměnném, co nás obklopuje, měl celý film být. 70% Zajímavé komentáře: betelgeuse, Vitex, Pštros (21.07.2007)

Další příklad receptu na koktejl Typický festivalový vítěz (c). Smícháme jednu naturalistickou sexuální scénu, spoustu křiku a emocí, špetku násilí, nestandardní vztah a zaklínadlo "osamělost moderního člověka." Dobře promícháme, přidáme ve vyváženém poměru zpomalené záběry a klipovitý střih, spoustu barev a relativně slušnou hudbu. Protřepeme a podáváme s nezbytnou kapkou poselství o pevném bodu v životě, který každý z nás potřebuje, pohodlně se usadíme a vyčkáme ocenění poroty. (07.06.2007)

(KDV) David Bordwell ve své analýze CHUNKING EXPRESSU v knize Planet Hongkong vyjádřil myšlenku, že Wong Kar-wai je tvůrce, který točí zdánlivě bezobsažné pop-filmy, které ale užívají experimentální postupy, čímž ozvláštňují základní zápletku „muž potká dívku, zamiluje se, ztratí ji, získá ji“. Ve snímku, který předchází divácky přijatelnějšímu asketickému retru STVOŘENI PRO LÁSKU, je však rozbit již základní model romance, protože na místo vzniku vztahu sledujeme jeho rozpad a na místo přenášení pocitů zamilovanosti a toužení je ryze stylistickými prostředky vyjádřena partnerská závislost, žárlivost, osamělost a smutek. Na místo „muž (…) získá dívku“ se tak vypráví o „muž (…) ztratí dívku“, přičemž již není pro vyprávění určující, že by se druhý jmenovaný model měl upřesnit na „muž (…) ztratí muže“. Vyjadřovací prostředky (začlenění populárních písní vystihujících postavy, zabírání postav přes odrazovou plochu, užití barevných filtrů „zvněšňujících“ nálady postav, freeze-framey ad.) u Wonga zůstávají stejné… (23.05.2011)

Wong tradične ako ho poznáme: perfektná hra farieb a rozpolteného tieňopriestoru na poli zápletky mileneckého vzťahu a zároveň ostrá asymbióza konvenčného rozprávania a experimentálnej práci s mizanscénou. Samotný konflikt postáv a postupná vyprázdnenosť z dôvodov neznámych prirodzene kulminujú s narastajúcim smútkom, ktorý ich podobensky odvádza za hranou akejkoľvek zlúčiteľnosti. Wong je práve v oných, vizuálných a retrogradných postupoch pri reflexii 3 úrovní času a priestoru najpodmanivejší, s čím sa s tebou Pali (Scarpoul) tuná rozchádzam. Pôsobivé líčenie hereckej odosobnenosti je samozrejme kľúčovým bodom elementárnej presvedčivosti námetu, ale vnímam, že miera zhutnenosti a tajomstiev z parciálneho vzťahu začínajú a končia v Doylevom majstrovskom oku, ktorý zaznamenáva krásu i smog, denné i umelo nočné svetlá Buenos Aires, prípadne Hong-Kongu. V obsahovej aprobácii až tak spokojný nie som, čo ale neznamená, že príbeh svojou extravaganciou a ignoráciou prirodzených zásad sa nebojí zájsť za roh autocenzúrnej korektnosti....... Po zrelšej úvahe predsa len zvýšim svoje pôvodné hodnotenie. (04.04.2017)

WKW je ve skutečnosti pop-impresionista, který za účelem zachycení citových stavů svých postav – zejména toužení, soužení a osamělosti – používá nejen nejrůznější filmové prostředky (zpomaleným pohybem počínaje a třeba „násilnou“ střihovou skladbou konče), ale také hodně průhlednou symboliku (vodopád, konec světa), přesycené pocitové barvy (rudou a modrou) a snivě vizuální plochy... filmový ekvivalent bolestínské melancholie Radiohead. WKW mi připadá méně asijský (Wongova záliba v západním popu) a méně filmový než takový Tsai Ming-liang: na poli „lidského dramatu" pro mě HAPPY TOGETHER vyznívá méně přesvědčivě než tento Tsaiův film. Za tři a půl. (08.06.2007)