Dýchaj

Poetický, neobyčejně obyčejný vizuál. Působí to trochu artově, ale zase ne tolik, aby to odvedlo pozornost od toho co se dělo. Začátek je fajn, pak se z toho vyvrbilo něco, co jsem nečekala ani vzdáleně a jakkoli se může zdát, že to někde před polovinou ztrácí šťávu, nenechte se zmást, protože to teprve všechno přijde. Někdy ze začátku jsem si při jedné scéně myslela, že jsem pochopila název filmu - jako poklidný proces při kterém si vychutnáváte přítomný okamžik, jeho jednoduchost a krásu. Jak hodně jsem se spletla se ukázalo až v úplném závěru. Asi by se dalo říct, že víc jsem se splést snad ani nemohla. Budu ignorovat, že mi v ději několik prvků úplně nesedělo, protože to je vzhledem k celkovému vyznění irelevantní. Možná by mi tenhle film nepřišel po obsahové stránce zas tolik zajímavý (v tom významu, jak moc jsem se bavila/"užívala si" to sledování), kdyby nebylo té poslední scény. Nechci tvrdit, že to nebylo zajímavé, drsné, děsivé, silně znepokojující, zoufalé a nervy drásající...protože to všechno to bylo....Jenže (budu se opakovat) závěr to posune všechno trochu jinam. Je to určitě jedna z pro mě vůbec nejsilnějších scén co jsem viděla- všechno podtržené zvukem a skvělým hereckým výkonem Joséphine Japy. Nebýt toho a nebýt toho lehce uměleckého pojetí, mohlo by totiž vše připomínat takové ty béčkové americké " šikanovací horory-dramata", což je asi to, co mi na snímku vadilo. Když to nějak shrnu tak váhám jestli dát 3 nebo 4 hvězdičky a nevylučuju, že to budu ještě měnit. (01.04.2015)

SHE'S DONE IT AGAIN! Po excelentní vztahovce na úrovni milenecké a sourozenecké přichází pro změnu jiná na úrovni kamarádské - a i když tentokrát nejde o zcela stoprocentní záležitost, pořád Mélanie nabízí velice záslužnou porci invence. Zaprvé dala velkou příležitost Joséphine Japy, která se nyní po zásluze uchází o Césara pro nejslibnější herečku roku. Hřejivý úsměv, přirozený projev a doslova dechberoucí finální scéna by jí nakonec úplně klidně mohly přihrát i celkový triumf. | Zadruhé dala "pískotu v uších" docela nový rozměr; viz závěrečné minuty, kdy tenhle (poslední dobou až přemnožený) atmosférický prvek dokonale rezonuje s myšlenkovými pochody hlavní hrdinky. | Zatřetí dala všem lekci z tvorby názvu filmu. Jednoduchý, a přece funkční v tolika různých rovinách. | A konečně začtvrté: její, respektive Potierův cit pro kompozici prostě nemá chybu. Opravdu zážitek sledovat tyhle dva při společné práci. (24.02.2015)

Mal som dojem, že tento príbeh nie je vycucaný z prstu a dve scenáristky priniesli do filmu niečo zo seba, zo svojich skúseností. Charléne je tak trochu dvojníčka režisérky, možno to nie je úplne náhoda. Len je toho tu na mňa nejak veľa pokope, že až si z toho komplikovaného života neviem zobrať ponaučenie. Možno je to film o tom, že ak mne ubližujú, tak ja budem ubližovať iným a mám na to právo, alebo o kontraste extrovertnosti a introvertnosti, alebo proste iba o ľudskej, pubertálnej zlobe, alebo o nefunkčnosti vzťahov a inštitútu rodiny všeobecne. Asi úplne o všetkom. Prečo ale nakoniec nižšie hodnotenie? No pre ten vychvaľovaný záver. Ten sa totiž od určitej chvíle dosť zjavne ponúka a je nám aj nakoniec naservírovaný ako na podnose. Že budú mnohí adorovať režisérku za to, že dokáže byť depresívna až na hranu znesiteľnosti, plne chápem, ja som proste dúfal, že to celé vyústi niekam inam, čo by ma prekvapilo a zároveň tomu dalo ešte väčší zmysel, aký to teraz má. (23.05.2016)

Charismatické herečky, mezi nimi atmosféra, která by se dala krájet, a i přes všechny filmy na podobné téma, které jsem kdy viděla, jsem neměla nejmenší ponětí, co se stane dál a jak to celé dopadne. Příběh si mě vodil úplně se stejným přehledem jako si Sarah vodila Charlie. A konec, ten jsem nečekala už vůbec a nechal mě překvapivě bez dechu, rozseknutou, s vědomím, že tohle si budu pamatovat. (01.09.2019)

Už dlouho jsem neviděla tak dobře nacastovaný film. Asi je to hlavně záležitost holčičích přátelství, která docela jednoduše oscilují mezi absolutní láskou a totální nenávistí, jako bych to odněkud znala. Situace jsou napsané a režírované s takovou jistotou, že se člověk snadno ztotožní s pocity Charlène, zároveň trošku chápe i deformovanou mentalitu Sarah. Vyrovnání se tímto vztahovým problémem se zdá být nevýlučné, přesto jsem čekala, že to dopadne jinak, s kapkou naděje. Nejvíce se povedlo propojení dýcháním - Charlène nemůže dýchat, je obětí, na konci ukáže Sarah, jaké to je, když se člověk dusí. Jen neodhadne míru. (02.07.2015)