Kavkazský zajatec

V inspiraci stejnojmennou povídkou Lva Nikolajeviče Tolstého je vyprávěn příběh ze současnosti odehrávající se na blíže neučeném místě Kavkazu. Dva ruští vojáci se dostanou do zajetí v domě starého horala, který je chce vyměnit za svého syna, uvrženého do ruského vězení. Filmová událost roku 1996.

Do současnosti zasazený přepis klasické povídky Lva N. Tolstého Kavkazský zajatec (před 11 lety zvítězil na karlovarském festivalu) jen dokazuje, že některé příběhy jsou věčné, že se mění jedině vnější reálie. Snímek vypráví o dvou vojácích ruské armády, zajatých kavkazskými horaly. Jedním je starší, notně již zcyničtělý důstojník Saša (Oleg Meňšikov), pro něhož se armáda stala jediným domovem. Druhým je sotva odvedený mladíček Váňa (Sergej Bodrov ml.). Únosce, majestátně vyhlížející patriarcha Abdul (Džemal Sicharulidze), naivně věří, že tak dosáhne snaze propuštění svého syna, zajatého ruskými vojsky.

V inscenačně úsporných tazích načrtává režisér Sergej Bodrov nejen vztahy mezi oběma zajatci, ale také konfrontuje ruskou "velkopanskou" mentalitu s kavkazskými horaly a jejich rodovým uspořádáním. Nezajímá jej pouze dobrodružná zápletka, související třeba s pokusy o útěk. Zjišťuje, že se střetávají dva rozlišné světy, které si nemohou porozumět. Bodrov sice nechce démonizovat či naopak obhajovat ani jednu stranu, spíše jej zajímá osudová spirála narůstajícího násilí, kdy jedna odvetná akce probouzí ještě ostřejší odezvu, avšak ruská armáda je přece jen vylíčena (aspoň ve svém důstojnickém sboru) jako figurky ovládané představou imperiální nadřazenosti. Hrdí a mlčenliví Kavkazané, jejichž svět ovšem také není přiblížen víc než v několika vnějších frázích (muslimská modlitba), však své konání motivují odedávnými zvyklostmi a není v něm prvek akutní osobní nenávisti (třeba později zabitý hlídač zajatců, kdysi odsouzený za zabití své nevěrné ženy na Sibiř a tam zbavený jazyka, by měl všechny důvody nenávidět Rusy, ale komunikuje s nimi bez jakékoli zášti, dokonce přechází i výzvy, aby si s nimi zazpíval - a notuje mručením).

Svůj podíl na konečném vyznění má i kameraman Pavel Lebešev. Silné působivosti dosahují přírodní scenérie kavkazských hor, kde vesnička z leteckého pohledu připomíná vlaštovčí hnízda přilepená na příkrém úbočí. Také průhledy do aulu, jehož život tepe svým vlastním rytmem, obsahují hodně emocionality, prostředí, kde se svým způsobem zastavil čas a kde tradice krevní msty náhle narážejí na anonymitu viníků (ruská armáda), je ovšem postiženo velice krevnatě a s nepochybnou pokorou vůči lidem, jejichž klid narušila imperiální politika velkého souseda. - Jan Jaroš (Letní filmová škola)