Rogue One: A Star Wars Story

I zapnut byl světelný meč a Lachtan byl potěšen nadmíru tak, jak tomu v kině již roky (!) nebylo. A krom anabáze Vader, který je nádherně ikonický a monumentální přesně tak, jak je záhodno? Naprosto a totálně skvělé, výtečný doplněk nového kánonu (a to říkám jako fanda původního rozšířeného universa, dnes známého jako Legends), kde jen pár záběrů na začátku, kdy se během zopár minut proběhne několik planet, krásně ukazuje celou šíři a situaci galaxie (což třeba Síla se probouzí nedokázala). Postavy jsou velmi příjemně napsané a to jak ty hlavní (i když se tu Kyle Katarn nejmenuje Katarn, ale inspirace je značná a viditelná, stejně jako určitá podobnost mezi jedním filmovým a jedním videoherním šáhlým robotem), tak mají své kouzlo i role vedlejší, ať už vážné, nebo ty mírně mimozní (postava Foresta Whitakera). A dál je to nádherně potemnělý příběh o nalézání naděje s skvělý válečná film z jedné předaleké galaxie. A mínusy? Pár jich je, jednak mi v nejnovějších dílech citelně chybí více mimozemských druhů a hlavně - je tu zcela nechutně odporné cgi v podobě dvou postav - např. Grand-Moffa Tarkina - kdy je výsledek vizuálně neskutečně odporný a nechápu, jak někdo mohl vypustit takovou digitální s***ku do kina a doufám, že na dvd to bude již napraveno, nechutné a nehodné výtečnosti, které jina Rogue One dosahuje, neboť výsledek těchto postav vypadá hůře, než cokoliv digitálního z epizody I, která je stará 17 let. (16.12.2016)

Mickey Mouse strikes back. První dvě třetiny filmu by de facto mohl natočit kdokoliv a stále by to vypadlo stejně genericky. Ve finální půlhodině se sice emoce ždímou na maximum, ale už je zkrátka pozdě – vlak jménem „Nejlepší Hvězdné války od Epizody V“ je nenávratně pryč. Místo něj dorazili Avengers předaleké galaxie. Proč riskovat jako kdysi Lucas, který se při druhé návštěvě svého světa tak žalostně spálil? Proč riskovat, když recept na uspokojivou týmovku máme už jednou napsaný? Protože občas je třeba udělat i krok vzad, abyste se mohli posunout dopředu. Nejhorší je stát na místě, opakovat to samé znovu a znovu, doufajíc, že to bude stačit. Osudovost okamžiků, mrazení v zátylku a pamětihodnost napříč generacemi – ať už v dobrém či zlém – zaniká pod koly Disneyho továrny. O to víc mě děsí, že to muselo odnést zrovna Star Wars. (14.12.2016)

Během závěrečných titulků jsem si hned řekla, že tohle muselo vypadat úžasně na papíře. Tohle mohlo být taaak dobré, jenže Edwards znovu natočil film, který se sice tváří velkolepě, epicky a osudově, ale uvnitř prázdný. Vůbec jsem se do filmu nemohla dostat a prakticky po celou dobu mě vůbec nezajímalo, co se na plátně děje. Už celý úvod, kdy se nám představují všechny postavy, působil velmi nesourodě. Skáče se z místa na místo během několika minut, divák dostává jen útržky a nemá tak prakticky šanci si vybudovat k postavám jakýkoliv vztah. Celý film lehce zachraňuje docela povedený závěr, ale jako celek Rogue One jednoznačně zklamal a už dlouho mě to u filmu tak nemrzelo. (15.12.2016)

Edwards, Gilroy... anebo kdokoli, kdo přetáčel, přestříhával a tvaroval tenhle galaktický masterpiece, jsou PÁNI! Z černobílé (leč vynikající) pohádky se stala šedá zóna, kde se slévá hranice mezi dobrem a zlem, dobří páchají skutky, z nichž hledají vykoupení. A kde ti, kteří dělají černou práci, končí většinou mentálně destabilizovaní, anebo rovnou s blasterem vypálenou kérkou v zátylku. Do toho témata hodnoty individuální lidské oběti a jejího dopadu na širší vesmír a povýšení Síly zpět na čiré náboženství. A příjemná snaha nenechat postavy se pateticky vykecávat i pro ty pomalejší v publiku. Řval jsem jako želva a ani jsem k tomu nepotřeboval vaderovský masakr, který je ve své minutě velkolepější než cokoli z Lucasových prequelů. (14.12.2016)

Dospělejší? Nenechte se vysmát, pouze o poznání špinavější a infantilností prosté. Je pravda, že první hodina je do značné míry nadbytečná a film by se bez ní snad i obešel. Nedá se rovněž popřít, že popsat postavy jako jednorozměrné znamená jim jeden rozměr přidat. Na druhou stranu zrovna tohle o Star Wars platilo tak nějak vždy. Přetáčky místy rozpoznáte a to není dobře. A to co provedli chudákovi Cushingovi je na obracení se v hrobu po nejednu desetiletku. Zároveň však platí, že závěrečná půl hodina má na tuto sérii nebývalé grády, že si to jde svou vlastní cestou a že Edwards působivě pracuje s prostorem i měřítkem (minimálně tedy v Imaxu to v tomto ohledu funguje výtečně). Ano, není to nic více než blockbusterová vypalovačka na jedno použití. Ovšem je to zdařilá vypalovačka na jedno použití, která se sympaticky nesnaží být ničím jiným; nikoli událostí a už vůbec ne popkulturní modlou jako jiné do sebe zahleděné příspěvky do tohoto univerza. PS: Giacchinův doprovod sice není tak kvalitní a ani vděčný/vhodný na samostatný poslech jako Williamsův, ale i přesto je paradoxně lepší, jelikož oproti němu na sebe nestrhává pozornost a plně slouží jen a pouze filmu. (15.12.2016)