Ronja, lúpežníkova dcéra

Kdyby tu bylo deset hvězdiček, ptala bych se po jedenácté :-). Astrid Lingrenová je moje nejoblíbenější dětská autorka a s radostí konstatuju, že tak, jak báječně ona vymýšlela a psala své postavičky, neméně báječně je uměli skandinávštští filmaři natočit (ať už jde o verzi staré Pipi, Dětí z Bullerbynu,… nebo právě Ronji). Ronja je věrným obrazem mého vytouženého vnitřního dítěte, který si v sobě hýčkám a potřebuji ho. Tu nespoutanost, bezprostřednost, volnomyslnost a velkomyslnost (velkorysost) spontánní potvůrky podivné obdivuju a miluju, loupežnickou rodinu závidím a oslavuju spolu s ní. Je to nejen sama loupežnická dcerka, ale spolu s ní i Lovisa a Matis, celá banda kumpánů, Birk i Borek, co pro mě tvoří celkový obraz Ronji. Ronja je neuvěřitelně moudrý příběh, prosycený duchem přírody spolu s nejzákladnějšími lidskými archetypy, které jsou líčeny ve své pozitivní i negativní stránce s humorem a vtipem tak vlastním zmiňované autorce. Ronja není příběh pro děti, JE to příběh dítěte, vnitřního dítěte, oslavovaného a šťastného vnitřního dítěte. A přesto (nebo právě proto) kdyby byla na csfd nějaká sekce top dětských filmů, v té mé by byla jednoznačně na prvním místě Ronja, dcera loupežníka a pak dlouho dlouho nic. Táádam táádam tamtadada dadadam táádam táádam tam tadada dam… (14.11.2010)

Když jsem byl malí, měl jsem tuto pohádku docela rád. Byla trochu strašidelná, ale napínavost převážila mou bojácnost. Taky bylo mě asi 7 max. 8 když jsem to viděl. Ale v dospělosti jsem si ji zamiloval. Měl jsem štěstí, že naše režisérka/scénáristka/ředitelka v divadle se rozhodla tuto pohádku zařadit do repertoáru divadla a začít hrát. A bylo to jedno z nejúžasnější období co jsem prožil. Hlavně ten ohlušující, aspoň deset minut dlouhý a úžasný aplaus od diváků, bylo něco na co do smrti nezapomenu. (10.05.2019)

Překrásná pohádkanepohádka. Viděla jsem ji dávno a chtěla jsem ji nahrát na video, aby se jednou mohly podívat moje děti. Pak jednou byla v televizi a moji dva kluci si oblíbili ty malinkaté človíčky, kteří pořád říkali: Proč , proč, proč to dělá? Ale mi se líbila ta máma zbojníků, chtěla jsem být vždycky jak ona. A možná jsem jenom nemám dlouhé pačesy. (28.02.2009)

Hezká starší dětská (ale nejen to) pohádka, která ale na dobu, kdy byla natáčená, je krásná - ta příroda (trošku mi připomněla vysočinské lesy, vodní nádrž Seč), loupežníci, zpěvy, dialogy mezi Ronjou a Mattisem... lestní skřítkové a jejich otázky ("Pro-pro-pro-čpak to-to dě-dě-láš, ty po-po-po-po-tvůrko malá?..." ;) )... Na konci jsem si od začátku myslela, že se hrad zase spojí, ale to možná až za pár let... ale most má také své kouzlo... Léto v mědvědí jeskyni Ronji a Birka bych osobně též chtěla zažít... (27.07.2009)

Jedna z nejkouzelnějších pohádek a jeden z mých největších klenotů dětských let. Krásná scenérie skandinávské přírody, skvělí "pročpakto" skřítkové, krvelačné harpie, fantastický dětský páreček Ronja a Birk, nezkrotní, ale veselí loupežníci. Skvělý příběh o životě i smrti, soužití s přírodou, lásce a silném přátelství. Vždy se na tento snímek rád znovu podívám a pokaždé mě skvěle dokáže pohladit na duši. (09.12.2011)