Boj

Hodně napínavý morální dilema a soudní drama. Nebudu rozebírat to či ono a hrát si na chytrýho aneb po bitvě je každej generál viz. ta píča z obžaloby (je to její práce chápu..). Budu se soustředit jen na filmařskou stránku a ta je za mě průměr. Začátek je dost zdlouhavej a i když je konec napínavější, tak stejně víte sví.... (28.06.2017)

Když se pokusím vžít do situace, v jaké se ocitl hlavní hrdina v podání skvělého Pilou Asbæka, tak ten nejbrutálnější boj bych vedla se svým svědomím. A mám takový pocit, že on na tom byl stejně. Tento film vyvolává celou řadu zneklidňujících otázek, ale na žádnou z nich nedává jednoznačnou odpověď. Možná to bude tím, že se na ně bohužel úplně jednoznačně odpovědět nedá. (70%) (29.04.2021)

Jeden z nominovaných za naj zahraničný film. Severania nás pravidelne zásobujú kvalitnými filmami, takže nominácia z neho u mňa robí povinnosť. Krigen síce nie je žiadna bomba, ale určite ide o kvalitný film. Film je kombináciou tém vojna, rodina a súdny proces, takže rozhodne atraktívne pre diváka. Spracovanie fajn, ale v prvej tretine sa to dosť vlečie a chcelo by to nejakú silnejšiu scénu na nakopnutie. Film obsahuje len jednu akčnejšiu scénu, takže kto si od názvu sľubuje nejaký akčný film bude prudko sklamaný. Kto hľadá reálny, kvalitne spracovaný príbeh zo súčastnosti bude spokojný. 70%. (24.04.2016)

Může být válečný zločinec dobrým člověkem? Podobných otázek bez jednoznačné odpovědi tentokrát Lindholm klade více. Vlastně mi připadá, že nikoli charakterová studie muže ztrácejícího svou morální integritu nebo výpověď o válce, která nemá vítězů ani poražených, nýbrž samotné vytvoření komplexní situace bez jednoduchého řešení bylo hlavním cílem filmu, natočeného zjevně v reakci na stále častější (a nebezpečnější) převádění závažných problémů do emotivních výkřiků a jednoduchých hesel. Jak je jeho zvykem, Lindholm kvůli maximální autenticitě nejprve buduje věrohodné prostředí (byť se natáčelo v Turecku, Jordánsku a Španělsku, většinu vojáků ztvárnili muži, kteří dříve skutečně sloužili v Afghánistánu a domorodce afghánští uprchlíci z provincie Hilmand) a následně nechal herce reagovat na vzniklé situace (poskládané z reálných událostí). V pozici cizinců se tak octl režisér a zbytek profesionálů ze štábu, z čehož možná částečně plyne pokora vůči tématu. Vyjma několika scén prozrazujících snahu o Sdělení (ukazování, jak daleko na mapě od sebe leží Dánsko a Afghánistán) se Lindholm zobrazovaný svět nesnaží (do)vysvětlovat, přisuzovat mu zvnějšku nějaký význam, aby se dalo snáze napasovat do nějaké vyprávěcí šablony. Drama je důsledně podřízené realistickému efektu. Film ale zároveň dokáže vtáhnout svou soustředěností na průběh událostí. Neustále nás drží v očekávání, k čemu zachycený proces povede. Jak naznačuje úvodní výbuch, banalita se může kdykoli zvrtnout v boj o život. Tyto zvraty pociťujeme velmi intenzivně také díky kameře přilepené během celé první poloviny na hercích a krčící se například během střelby podobně jako váleční reportéři u země. Větší odstup si kamera od postav drží ve druhé polovině, kdy je se i divák ocitá v roli soudce, který by měl na základě dříve poskytnutého „důkazního materiálu“ vynést nad Clausem rozsudek. S verdiktem, k němuž dochází ve filmu, souhlasit můžeme, ale nemusíme – tím, jak je scéna natočena, Lindholm sám nesoudí. Rozhodnutí nechává na nás. Stejně jako u jeho dřívějších filmů jsme nuceni přehodnocovat události ve světle pozdějšího dění. Jejich srovnání, předpokládající naši ochotu přemýšlet nad rámec toho, co je explicitně řečeno, dodává filmu působivou nejednoznačnost. 80% (28.04.2016)

Klasická "lindholmovina"; tedy procedurální, minimalistická, herecky utlumená, bez zbytečných keců a o opět o tématu, které by ostatní scenáristé jen stěží pojali bez alespoň špetky melodramatu. Přesto to není v žádném ohledu pomalé, nepřístupné či chladné; pouze se zde emoce nedávají najevo brečením a řvaním z plna hrdla, ale zádumčivým zapálením si cigarety. Nevýhodou je rozdělení na dvě části, jelikož to co nabízí ta první (denní rutina na misi v Afghánistánu a trable rodiny doma) je něco, co bylo k vidění/přečtení v posledních letech vícekrát, byť pravda že zdaleka ne vždy takto kvalitně a civilně. Naopak pasáž se soudním přelíčením je v tomto ohledu bez výhrad a je až neuvěřitelné, jak se daří mezi řádky zprostředkovávat morální dilema hlavní postavy, aniž by kdy cokoli bylo vyřčeno doslovně. Mohly v tom nějakou roli hrát novinářské hyeny, dopady na okolí apod., ale nic takového; intimně se to zaměřuje výhradně na samotné přelíčení a scény z domova (stejně jako v Únosu to bylo čistě o vyjednávání v kanclu a přežívání v jedné kajutě). Ano, lze si nepochybně tentýž námět představit i jako typickou oscarovku, a nemuselo by to být ostatně vůbec špatné (viz právě Únos "versus" Kapitán Phillips), ale Lindholmův přístup je svébytnější i nepoměrně zajímavější. A díky tomu i s větším prvoplánově nevynuceným emocionálním dopadem. (25.01.2016)