Prvý kontakt

Jeden z těch vzácně jemných a zahloubaných (velko)filmů, které ke svému cíli spějí pomalu a obezřetně (doslova, jako by našlapovaly po špičkách), a v nichž ticho a ševelení větru v trávě znamenají přinejmenším tolik (ne-li více), co tradiční propriety vědeckofantastického žánru a nadlidsky velká dramatická gesta... (11.11.2016)

Drobný spoiler. „Koľko je hodín?“ – „Správny čas na otvorenie šampusu.“ Villeneuve je na môj vkus priveľmi chladný typ režiséra. Neosobne nakrúca aj vyložene ľudské a „teplé“ scény, ktoré si koledujú o čo najmohutnejšie pritlačenie na pílu. To mi na ňom vadí. Nemusím síce patetické limonády á la Pearl Harbor, ale ani takéto studené čumáky. Našťastie, Prvý kontakt je podstatne lepší, než Sicario. Vlastne oveľa, oveľa lepší. Štýl Prvého kontaktu je zdanlivo rovnako odťažitý, lenže v skutočnosti ide o nálož citov. Každý „flashback“ (úvodzovky pochopíte, keď uvidíte) s dcérou je plný emócií, z ktorých sa zastavuje srdce. Herecké výkony sú veľmi dobré, pozoruhodná je i „hudba“ a podmanivá, miestami dosť provokatívna vizuálna stránka. No hlavná sila Prvého kontaktu je v scenári. Ak si pred pozretím nebudete čítať spoilery, na konci budete šokovaní. Cítil som sa trochu, ako keď som v roku 1999 zašiel sedemkrát do kina na Šiesty zmysel. Koniec si vzhľadom na početné prekvapenia koledoval o väčšiu dĺžku, ale i tak je to bomba. Bomba, nad ktorou budete dlho premýšľať. A potom si uvedomíte, že áno. Dávalo to zmysel. (10.07.2017)

Obsahuje spoilery. Třetí admirálův (já vím, shoda jmen, ale snadněji se mi to píše) film, který jsem viděl. Z této trojice nejslabší, což neznamená špatný, protože laťka je nastavená hodně vysoko. Stejně tak to není lepší film než Interstellar, i když hype říká opak. Na to si z dřívějšího filmu až příliš půjčuje. V čem se Arrival zásadně liší od povídky, kterou adaptuje? V první řadě cestou k pochopení heptapodského jazyka. V povídce hlavní hrdinka pochopí mimozemský jazyk tím, že pozorně sleduje tvorbu symbolů a zjistí, že heptapodi začnou psát více znaků najednou, je lhostejné, co zvolí jako začátek a co jako konec, protože teprve celek je důležitý, ne proces vedoucí k jeho vytvoření. A pochopení písma znamená pochopení myšlení a tím pochopení budoucnosti. Ve filmu plného pochopení dosáhne v jakési komoře, kdy se jí dostane jazyk a tím i myšlení mimozemšťanů do hlavy. Jde o zjednodušení proti povídce, dané zdramatizováním děje hrozbou konfliktu (to v povídce není vůbec přítomno). Měl jsem z toho ostatně neodbytný pocit, že moment pochopení jazyka byl až příliš průhledným pokusem napodobit právě Interstellar a zejména scénu v teseraktu. V druhé řadě samotné písmo (tedy heptapodština B), které jsem si představoval dle slovního popisu v povídce jinak. Vyplňovalo celý kruh a důležitý v něm byl sklon jednotlivých částí. V třetí řadě pak účel. Ve filmu jde o snahu o budoucí pomoc heptapodům (opět to nápadně připomíná Interstellar). Naproti tomu nám povídka účel návštěvy zůstává dlužna, jelikož se zabývá především konfrontací dvou velmi odlišných způsobů chápání reality, času a procesů a k čemu to vede z hlediska lidského chápání. To je silná stránka povídky. Na druhou stranu emocionální dopad je ve filmu silnější, zejména nastínění důvodu rozchodu hlavní hrdinky s manželem, stejně jako příčina dceřiny smrti. To mi ve filmu sedlo více, působí to uvěřitelněji. Jako že v povídce ani změněné myšlení by podle mě matce nemělo bránit v zabránění smrti dcery, která nebyla způsobena něčím nevyhnutelným - to mi přišlo příliš podivné. Měl bych některé výhrady, třeba scénu s čínským generálem - hrdinka by v ní neměla být překvapená, protože už ji znala. Tak nebo tak, admirál patří mezi nejlepší režiséry aktuálního Hollywoodu. P. S. Kéž by z Chiangových povídek zfilmovali též vyloženě rouhačskou "Peklo je nepřítomnost boha." (12.11.2016)

Nemám nic proti tomu, když je vtahující film tak trochu hloupý. Jenže Příchozí mě prostě nevtáhli, takže jsem se přes jejich nepříliš dobrý scénář nepřenesl. Znatelně chybí už jen Deakinsova kamera ze Sicaria, ten šedivý jednolitý obraz mě nudil a strhával pozornost k tomu, co se děje. Což tomu rozhodně neprospělo, protože ten film není dělaný, aby se o něm přemýšlelo, ale aby se prociťoval. Mrzí mě to, bylo by praktické naladit se na Villeneuveovu vlnu, ale co nadělám? Tak jsem jen přemýšlel o tom, jak tu nic nedává smysl, jak jsou postavy nevýrazné a nezajímavé a jak vše jede jen na efekt... a tím myslím opravdu vše od struktury filmu po logiku děje. (Vědec odmítne vědci před prvním setkáním s mimozemšťanem popsat, jak vypadá, "aby byl překvapený". WTF? Ale to je jen jeden příklad toho, jak film zahazuje elementární logiku a věrohodnost, aby mohl nabídnout wow scénu, u níž asi nemá vadit, že především není možné, aby se v prostředí vědců, politiků a vojáků odehrála. To by nevadilo jindy, ale rozhodně to vadí u filmu, který se tváří tak vědecky. Ale co se divit od příběhu, v němž se vědci s cizí formou života pokoušejí komunikovat tak, že ji učí anglicky?) Taky nechápu řeči o odvážné antihollywoodské pomalosti, mně přišel Arrival extrémně uspěchaný emocionálně i dějově. Jakákoliv srovnávání třeba s Odyseou (na které jsem byl v kině shodou okolností před týdnem a opět jsem jí propadl) právě proto odmítám. Tohle není meditativní filosofická sci-fi, ale honička založená na nesmyslné premise, plná nepřesvědčivých ultimát, brutálně tlačených emocí a především nesnesitelného sebedojímání, která veškerý svůj potenciál obětuje tomu, aby "nějak vypadala". (13.11.2016)

Ztvárnění nelineárních emocí v lineárním vyprávění naráží notně na své limity. Villeneuveovo sci-fi zase na hranu současného žánrového povědomí. Divácké zmatení podtržené trailerovými scénami, které ve filmu neuvidíte, může věrně kopírovat to lidské ve filmu. Podobně jako chtít za každou cenu hledat melodii v hudbě Jóhanna Jóhannssona. Skvělá práce se zvukem, diegetickou a nediegetickou složkou hudby, umocňuje zážitek způsobem, jaký jsem na filmové plátně nezažil snad roky. Sci-fi-feelingová lázeň. (13.11.2016)